Středa 28. prosince 2022
Je mi velkým potěšením setkat se s vámi zde v Rostocku! Děkujeme všem těm, kdo toto setkání po mnoho měsíců připravovali, zvlášť představitelům místních církví a lidem ve státní správě. Děkujeme také všem těm, kdo otevřeli svůj příbytek a přijali nás.
Mezi našimi hostiteli jsou i ti, kdo křesťanskou víru nesdílejí. Těm bych chtěl říct, že velkorysost, se kterou nám prokazují pohostinství, nás obzvlášť dojalo.
Vazby naší komunity s tímto regionem severovýchodního Německa sahají až do 60. let 20. století. Bratři sem přijížděli už v době, kdy byl evropský kontitent rozdělen železnou oponou. V ukončení tehdejšího rozdělení Evropy hrály významnou roli zdejší církve. Jakmile to bylo možné, mladí lidé z Meklenburska – Předního Pomořanska začali v hojném počtu jezdit do Taizé.
V této oblasti jsou křesťané ve společnosti menšinou. To však věřící nevede k tomu, aby se uzavřeli do svého malého světa, ale naopak je to povzbuzuje k dialogu se všemi. Spolu můžeme čelit výzvám, které máme společné, a pracovat na vytváření společnosti, kde může růst důvěra.
Těsně před tím, než jsem přijel do Rostocku, jsem byl pět dní na Ukrajině slavit Vánoce. Sem do Rostocku mohlo na evropské setkání přijet několik mladých lidí z Ukrajiny a já je chci srdečně pozdravit.
V Kyjevě a Lvově jsme několik dní sdíleli život tohoto odvážného národa. Celé čtvrti se po večerech kvůli výpadkům proudu noří do tmy. Mladým lidem to však nebrání, aby se scházeli k modlitbám, které vedou při světle jen několika svíček.
Poselství bylo naprosto jasné: světlo této noci, které se mihotá v plamíncích několika svíček, je silnější než zlo a násilí války. Není to snad jádrem vánočního poselství? Kristus přichází na svět jako světlo světa, které je v ohrožení, často se musí skrývat, ale přesto nikdy nepřestane svítit. [1]
Mudrci, které vedlo světlo hvězdy, našli novorozené děťátko ve skromném přístřeší. To je příběh, který uslyšíme při zítřejší polední modlitbě a který vidíme zobrazen na velkých freskách, před kterými se v tyto dny modlíme: jsou to reprodukce obrazů z jednoho rostockého kostela a namalovali ho dobrovolníci v Taizé v průběhu několika minulých týdnů.
Na Ukrajině mají dlouhou tradici vánoční koledy. V jedné z nich se zpívá: „Svatá noc, sladká noc! Setřete si slzy z očí, protože Boží Syn přichází spasit svět láskou. Světlo září na nebi!“ [2]
Ano, Kristus přichází na svět, přestože vládne noc a temnota; uprostřed této temnoty už září jeho světlo. Poděkujme mladým lidem z Ukrajiny za jejich odvahu stejně jako vytrvalost ve víře, které v této těžké době prokazují.
V žalmu, který se dnes večer četl, jsme slyšeli: „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci.“
V dnešním světě je tolik lidí, kteří mají zlomené srdce. Vzpomínám na migranty, se kterými jsem se setkal před rokem o Vánocích na ostrově Lampedusa. Většina z nich připlula na provizorních člunech, některé z nich museli z moře zachraňovat.
Nezapomínejme ani na lidi na Haiti, kteří tolik trpěli. Modleme se za lidi Blízkého východu. Nedávno jsem mluvil s jednou jeptiškou, která pracuje v syrské Latakii. Rima a její sestry se stále starají o děti ze svého okolí, a tak podstatně přispívají k práci pro budoucnost této země.
Tyto ženy a muži, mladí lidé a někdy i děti udělali důležité rozhodnutí: i v tíživé životní situaci si zvolili naději. Mysleme na ně dnes večer v modlitbě, s vděčností za svědectví, které vydávají.
Čtvrtek 29. prosince 2022
Včera večer jsem vám pověděl o poselství odvahy a naděje, které jsem dostal během vánočních dnů. Ty jsem strávil s jedním dalším bratrem na Ukrajině. Utrpení spojené s krutostmi války, které postihlo tuto zemi, je všudypřítomné, zároveň ale život pokračuje a lidé spolupracují, aby se se situací vypořádali, jak nejlépe dovedou.
V hlavním městě Kyjevě někdy celé čtvrti zůstávají dva tři dny bez elektřiny a často i bez topení a teplé vody. Jeden večer po modlitbě, kterou jsme měli s mladými lidmi, se jedna žena ptala: „Jak dlouho bude tohle pokračovat?“
Přesto se mnozí lidé nenechají odradit a neúnavně pomáhají těm, kdo to potřebují. Ve Lvově nás mladí dobrovolníci dvakrát pozvali k jídlu. Někteří z nich přijeli i sem do Rostocku zúčastnit se evropského setkání. S neuvěřitelnou energií opravují rozbořené domy a zapojují se do nejrůznějších kreativních solidárních projektů.
Vánoční oslavy nás naplnily úžasem. Všichni se horlivě zapojili. V jednu chvíli byly na místě dvě malé děti, které všem přinesly radost. Jedno z nich se právě narodilo rodině, která musela uprchnout z východu země a místní farnost je přijala.
Toto ve mně zanechalo hluboký dojem a chtěl bych se o to s vámi podělit: mnozí Ukrajinci i tváří v tvář zlu nepřestávají doufat. To je povzbuzení pro nás všechny.
I další svědectví nás povzbuzují, abychom pokračovali v naději. Vzpomínka na pastora Dietricha Bonhoeffera zůstává živá v Německu i mnoha dalších zemích. Patřil do Vyznávající církve, která vzdorovala nacistickému režimu. Účastnil se hnutí odporu proti Hitlerovi a byl popraven v roce 1945, měsíc před koncem války.
Velmi dobře si uvědomoval působení absolutního zla své doby, a přesto mu vnitřní síla umožnila rozhodnout se pro naději. Ve vězení napsal jednu ze svých posledních modliteb ve formě básně:
„Obklopen věrně mocí dobrých sil, chráněn a sílen při každém svém kroku, chci s vámi prožívat dní těchto díl a s vámi vstoupit do nového roku.“
Rozhodnout se mít naději není nic jednoduchého, ani to není ovoce naivní důvěry. Vyžaduje to, abychom byli zakořeněni v modlitbě. A modlitba nás volá, abychom si byli ještě víc vědomi utrpení ostatních, zve nás, abychom byli zodpovědní za sebe i za ostatní.
Poselství pro rok 2023, které si můžete přečíst v Průvodci setkáním, má název „Vnitřní život a solidarita“. V předmluvě se zmiňuje, že Dietrich Bonhoeffer předložil, a podle svých slov považoval za neoddělitelné, tyto dva přístupy: „Modlitbu a konání spravedlivých skutků mezi lidmi“.
Stejně neoddělitelné jsou i dnes. Bez modlitby nám hrozí nebezpečí, že podlehneme malomyslnosti. Ale bez toho, že bychom pracovali pro spravedlnost, nám hrozí, že bude naše modlitba únikem ze světa. Proto se všichni můžeme sami sebe ptát: jak tyto dvě věci, vnitřní život a solidaritu, můžu přenést do každodenního života?
Kdybychom to chtěli říct jinak: přijímejme v modlitbě Boží útěchu a milujme stále víc ty, kteří nám byli svěřeni.
V Německu stejně jako v jiných zemích modlitba se zpěvy z Taizé podporuje mnohé mladé i starší lidi ve víře. Pomáhá taky vytvářet pouta přátelství. Ale nezpívejme jenom písně z Taizé, modleme se i místními písněmi a hymny. Letos v Rostocku nás zpěv „Nun danket all und bringet Ehr“ propojuje s dlouhou tradicí modlitby.
Když se ti, kdo se společně modlí, otevřou naléhavým otázkám současnosti, připraví je to vnitřně, aby oslovili ženy a muže z nejrůznějších prostředí: věřící a hledající Boha, ale i nevěřící. A společně se snaží žít ve hmatatelné solidaritě s těmi, kteří jsou na okraji společnosti.
Tak se připojují k množství křesťanů, kteří hledají novou tvář církve: jsou to lidé, kteří se ve velké rozmanitosti shromažďují okolo Krista a žijí v solidaritě s těmi nejpotřebnějšími. K tomuto tématu se vrátím zítra večer, kdy si spolu s vámi položím otázku: neobjevuje se nová tvář církve už zde na našem setkání v Rostocku?
Pátek 30. prosince 2022
Jsme velmi vděčni za vřelé přijetí, kterého se nám tady v Rostocku dostalo. Děkujeme všem, kdo se rozhodli otevřít své srdce i příbytek a přijali nás. V době, kdy je naše společnost tak poznamenaná strachem, zvlášť strachem z neznámého, je tato velkorysá pohostinnost znamením naděje.
Chceme také ještě jednou vyjádřit vděčnost představitelům veřejného života. Podporovali projekt evropského setkání i jeho přípravu v nádherné spolupráci s církvemi.
Křesťané jsou v tomto regionu v menšině. Možná ale tím víc si jsou vědomi, že jsou povoláni k dialogu a konkrétní solidaritě s radostmi i starostmi všech lidí.
Jaké budou mít křesťané v budoucnu ve společnosti místo a k čemu v ní budou přispívat? Cestu naznačují slova proroka Micheáše, která jsme slyšeli dnes večer: „Hospodin od tebe žádá jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“
Jak je tomu v kostelech tohoto kraje zvykem, i v této hale, kterou jsme přetvořili v provizorní místo modlitby, visí od stropu modely lodí. Jsou jako obraz budoucnosti církve. Už to není velká pyšná loď, ale spíš loďka, jako byla ta, ve které se plavil Ježíš se svými přáteli. Bylo na ní, uprostřed bouře jim Ježíš dal důvěru v Boha.
Víc než kdy dřív dnes jasně vidíme nedostatky církví v jejich institucionální formě. A musíme také rozpoznat zlo, které se v našich křesťanských společenstvích někdy událo, a čelit mu.
V tomto smyslu také v Taizé s bratry pokračujeme v dopracování se k pravdě, které jsme začali v roce 2019. Jsme si vědomi, že lidé byli zneužiti ve své integritě. Rád bych obnovil náš závazek udělat vše pro to, aby se bezpečným místem pro všechny stalo Taizé stejně jako všechna mezinárodní setkání, které pořádáme. A chtěl bych vás vyzvat, abyste nám v tom pomohli.
Jako církve jsme dnes voláni k hlubokému obrácení. Zejména to znamená, že všichni, kdo milují Krista, nezůstanou rozdělení, ale budou se scházet. Církev potřebuje instituce, aby mohla zajistit historickou kontinuitu, ale také je „lidem Božím“, který institucionální rámec přesahuje.
Nechme se touto výzvou vést, abychom „Božím lidem“ byli společně. Začněme tím, že budeme vynalézavě hledat, jak jednat stále víc a víc nejen spolu s křesťany ostatních vyznání, ale i s těmi, kdo k žádné církvi nepatří.
Pokud chceme „Božím lidem“ být, musíme naslouchat lidem na okraji společnosti, obětem zneužívání a všech forem násilí. Ty, kteří byli zraněni životem, Ježíš miloval obzvlášť.
Je to v podstatě otázka vytváření nové tváře církve. Ať se stane společenstvím, ve kterém přebývá oheň lásky Ducha svatého, společenstvím, které následuje Krista, jenž vítězí nad zlem, které je nablízku trpícím a vynáší na světlo skrytou Boží přítomnost ve světě. Tato církev s novou tváří bude zbavena znamení prestiže a moci a bude žít s jednoduchými prostředky.
Za devět měsíců budeme mít příležitost tento proces jednoty uskutečnit. Připravuje se „shromáždění Božího lidu“ s názvem „Together“ – Společně. Všichni společně. Zatím vám toho o něm nemohu říct moc, protože jeho konání bude ohlášeno na konci ledna příštího roku během týdne modliteb za jednotu křesťanů. Ale už teď si můžete pamatovat datum 30. září 2023.
A za rok se pak bude konat 46. evropské setkání. Bude se konat v zemi, kterou s Taizé pojí dlouholetá pouta přátelství. A přesto se v tomto evropském hlavním městě setkání ještě nekonalo.
Od 28. prosince 2023 do 1. ledna 2024 budeme přijati ve městě, jehož arcibiskup a mladí lidé jsou dnes zde s námi – v hlavním městě Slovinska, v Lublani.
Sobota 31. prosincer 2022
Dnes se zde na výstavišti HanseMesse v Rostocku scházíme naposledy. Zítra už bude čas rozloučit se s těmi, kdo nás v tyto dny přijali. Rád bych řekl mladým Ukrajincům, kteří se budou vracet do své země: nezapomeneme na vás ve svých modlitbách a svým přátelstvím.
Evropské setkání je u konce, ale v jistém smyslu teď naopak všechno začíná: Bůh nás volá a očekává nás. Ptejme se sami sebe: jak můžeme pokračovat? Rozhodně bychom nechtěli probouzet nějakou nostalgii, ale spíš bychom chtěli druhým vyjít vstříc a rozšířit své přátelství.
Nechme v sobě růst radost, která pochází od Boha, protože jeho nikdy neunaví znovu a znovu v nás vkládat důvěru. Přijímat tuto radost neznamená ignorovat těžkosti současné doby, právě naopak, umožňuje nám to lépe jim čelit.
–
Dnes ráno jste se ve skupinkách zamýšleli mimo jiné nad touto otázkou: „Prostor, ve kterém žijeme (planetu, stát, církev atd.), sdílíme s ostatními. Jaké nové formy spolupráce a spoluodpovědnosti můžeme v těchto společných prostorech vytvořit?“
To je krásná otázka, kterou bychom si mohli vzít s sebou domů. Když neztratíme naději tváří v tvář zlu, nepovede nás to k pasivitě, ale k vytrvalosti. To platí obzvlášť, pokud doufáme v mír. Občas se zdá, že jde o nedosažitelný ideál, a přesto vyžaduje úsilí každého z nás.
Modlit se za mír může být obtížné, když je potřeba bránit se agresi. Vhodná slova nám může pomoct najít modlitba, která v Lukášově evangeliu těsně předchází vánoční příběh. Zachariáš, otec Jana Křtitel, očekává zachránění „od našich nepřátel a z rukou všech, kteří nás nenávidí“. Jeho touhou je sloužit Bohu beze strachu. A je si jistý, že Bůh „se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje“.
Taková modlitba nám dává vzájemnou zodpovědnost. Způsobí, že v nás i kolem nás se může šířit pokoj. Dává nám schopnost otevírat se dialogu, dokonce i s těmi, kdo smýšlejí jinak než my.
Je v nás hluboká touha po společenství a jednotě, která pochází od Boha, a můžeme ji vyjádřit v modlitbě. Zůstávat v tichu o samotě s Bohem, třeba jen s velmi málo slovy, je pro nás nezbytné, abychom se mohli velmi prostě podílet na jeho úsilí o mír na zemi.
V modlitbě se na nás také obrací Bůh a nabízí nám, že nás bude doprovázet. Nepřichází nás snad Bůh navštívit tam, kde je naše nejhlubší nitro? Právě tam víc než kde jinde si Bůh přeje uklidnit a uzdravit srdce člověka, který k němu vzhlíží s důvěrou.
Modlit se za mír neznamená rezignovat na vítězství nad agresorem, ale usilovat o mír založený na spravedlnosti a pravdě.
–
Další naléhavá výzva, na kterou nás vy, mladí lidé, stále více upozorňujete, je odpovědnost, kterou máme tváří v tvář ekologickému nebezpečí. Před třemi lety, na evropském setkání ve Wrocławi, jsem jménem své generace, která svou péči o stvoření nepochybně zanedbala, prosil o odpuštění.
Dnes večer bych vám rád zde, v tomto regionu a zemi, kde se mnoho mladých lidí angažuje v oblasti klimatu, zopakoval: to, že se angažujete, má důsledky, které vždycky nevidíte, ale které jsou velmi reálné. Vaši vytrvalost potřebujeme i v Taizé, abychom se na této cestě ekologické změny posunuli.
Rozhodnout se pro zjednodušení a střízlivost může životu dát nový impuls! Pečovat o stvoření znamená také milovat krásu přírody a být kreativní i s jednoduchými prostředky. Tak se vzájemná pomoc a solidarita rozšiřuje na život v celé své rozmanitosti.
–
Nakonec bych vám chtěl říct, že vaše přítomnost v Rostocku v těchto dnech je velkým znamením naděje, které se dotklo mnoha srdcí. Ukázali jste, že mladí lidé mají tvář, která je radostná a zároveň vážná, která se ráda schází a je otevřená a pozorná k výzvám současnosti.
Důvěra v Boha nám může dát naději, která je silnější než strach z budoucnosti. Vychází z přesvědčení, které je ukotvené v srdci: přesvědčení, že Bůh působí ve stvoření a že nás volá, abychom se i my zapojili a převzali odpovědnost za sebe… i za další generace.
Ve vnitřním životě, i třeba jen chudém, když jsme solidární se svým bližním, když se rozšiřuje přátelství, tehdy nám jde naproti vzkříšený Kristus. Mění náš životní postoj, vede nás do širého světa a zve nás, abychom podnikli nečekané kroky kupředu. Budeme ho umět přijmout?
–
Nyní si poslechneme jako každý večer, co nám přečtou děti…
A nakonec si poslechneme ukrajinskou koledu, která nám připomene, že světlo naděje je silnější než násilí a zlo, a vede naše kroky na cestu pokoje.