Od 10. do 14. října 2007 se v Cochabambě konalo latinskoamerické setkání mladých, které shromáždilo sedm tisíc účastníků z různých oblastí Bolívie, ze všech zemí Latinské Ameriky a z některých zemí Evropy. Tento Dopis z Cochabamby na rok 2008 byl zveřejněn při evropském setkání mladých v Ženevě na konci prosince 2007.
SMÍŘENÍ, TOŤ OHEŇ
S mladými lidmi ze všech zemí Latinské Ameriky, kteří se setkali v Bolívii, jsme si položili tuto otázku: jaké cesty naděje dnes můžeme otevřít?
Bolivijský národ je poznamenaný obrovskými sociálními a etnickými rozdíly, avšak snaží se překonat konflikty a směřovat k větší spravedlnosti a pokoji.
Mnohá napětí ve světě mají svůj původ v nezahojených zraněních z minulosti. Kde ale hledat uzdravení, když tváří v tvář nespravedlnosti sílí pocit bezmoci?
Mladí lidé na setkání v Cochabambě ukázali, že rozdíly rozhodně nemusí vést k rozdělení či rivalitě; mohou v sobě naopak nést příslib vzájemného obohacení a radosti. [1]
V Bolívii jsme se setkali se statečnými věřícími, kteří odpovídají celým svým životem na výzvu evangelia a bojují se srdcem smířeným.
K PRAMENI SMÍŘENÍ
Sílu k zápasu se srdcem smířeným čerpáme z osobního společenství s Bohem. Bez vnitřního života by nám naše odhodlání nestačilo. V Bohu nalézáme radost a naději naplněného života.
Cožpak není iniciativa na jeho straně? Skrze Ježíšův příchod Bůh začíná skutečný dialog s každým člověkem. I když zůstává vzdálený všemu, co dokážeme pochopit, stává se blízkým.
Z lásky se rozhodl žít náš život a stal se člověkem. A co víc: vybral si poslední místo [2] a vydal svůj život na kříži. Tím, že na sebe vzal to, co nás dělí od Boha, přijal naši vlastní podstatu a celé lidství. [3] Za to nám dává svůj vlastní život, [4] a tak již začíná proměna celého stvoření. [5]
Toto sdílení s Bohem se uskutečňuje v modlitbě; Bůh k nám přichází skrze Ducha svatého, aby v nás přebýval. Kristus se nám dává ve svém slově a ve svátostech a my mu naopak můžeme všechno odevzdat.
Což toto není ten oheň, který přišel Kristus uvrhnout na zemi, ten oheň, který již hoří v nás? [6]
ZAHRNOUT DO SVÉHO PŘÁTELSTVÍ VŠECHNY
Oheň smíření nemůžeme zadržet. Osvěcuje cestu, která nás vede k tomu, abychom byli strůjci pokoje nablízku i v dáli. [7]
Pochopíme-li, co pro nás Bůh koná, promění to naše vztahy. Budeme schopni pravého společenství s druhými a dialogu životem ve vzájemném dávání a přijímání.
Evangelium nás zve, abychom udělali první krok k druhým, i když předem nevíme, jaká bude jejich odezva.
V některých případech, zvláště jedná-li se o rozbité vztahy, se smíření může zdát nedosažitelné. Avšak vězme, že začátkem smíření je již touha po něm. Kristus na sebe bere i zdánlivě neřešitelné situace a my mu můžeme svěřit to, co potřebuje uzdravení. To nás uschopňuje využít každou příležitost a udělat třeba jen malý krůček k pokoji.
Smíření může od základu proměnit naše společnosti. Duch vzkříšeného Krista obnovuje tvář země. Nechme se strhnout touto dynamikou vzkříšení! Nedejme se odradit složitostí problémů. Nezapomínejme, že začít můžeme už s málem. [8]
Naší oporou je společenství církve, které je místem přátelství pro každého. [9] „Církev je jako matka, která naslouchá svým dětem, otvírá jim svou náruč a utěšuje“ [10] Tato slova jednoho mladého Jihoameričana jsou pro nás výzvou: budeme umět vyzařovat Boží milosrdenství?
Budeme v konfliktních situacích umět druhým naslouchat? Mnohá rozdělení by tak byla méně bolestná. [11] Snažme se na věci dívat očima druhých.
Budeme umět dbát na spravedlivější rozdělování bohatství? Odvažme se přehodnotit svůj životní styl a směřovat k větší jednoduchosti, solidaritě s chudými a pozornosti vůči stvoření.
Budeme nablízku těm, kdo jsou chudší než my? Když se dělíme, uskutečňuje se dialog životem: druzí v nás podněcují velkorysost, která nám umožňuje vyjít ze sebe. A co víc, ve své nouzi nám pomáhají, abychom přijali svou vlastní zranitelnost. Když se takto angažujeme, přispíváme k respektu důstojnosti každé lidské bytosti.
Půjdeme až k odpuštění? Existuje jiný způsob, jak přerušit řetěz ponižování? [12] Nejde o to, abychom zapomněli na bolestnou minulost nebo abychom byli slepí vůči přetrvávající nespravedlnosti. Evangelium nás volá, abychom překonali vzpomínky na zranění odpuštěním, a přitom nečekali na odezvu. V tom najdeme svobodu Božích dětí.
Ano, chtěli bychom být bojovníky se smířeným srdcem, kteří vášnivě usilují o jednotu a jsou schopni zahrnout do svého přátelství všechny.