Ale onen poklad máme v hliněných nádobách, aby ta přemíra moci byla od Boha a nepocházela od nás. Ze všech stran jsme tísněni, ne však zdeptáni. Nevíme, v co doufat, nejsme však zoufalí. Jsme pronásledováni, ne však opuštěni, sráženi k zemi, ne však zničeni. Nosíme vždy a všude na svém těle Ježíšovo umírání, aby se také na našem těle ukázal Ježíšův život. Ačkoli jsme totiž naživu, jsme kvůli Ježíšovi ustavičně vydáváni na smrt, aby se ukázal také Ježíšův život v našem smrtelném těle. Takto tedy smrt koná své dílo v nás a život ve vás. Poněvadž však máme téhož ducha víry podle toho, co je psáno: Uvěřil jsem, proto jsem promluvil, i my věříme, a proto mluvíme s vědomím, že Ten, jenž vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí i nás spolu s Ježíšem a postaví nás vedle něho spolu s vámi. Neboť to vše se děje kvůli vám, aby stále více lidí díky rozmnožující se milosti hojněji vzdávalo díky Boží slávě. Proto neochabujeme. Naopak, třebaže náš zevní člověk chátrá, náš vnitřní člověk se den ode dne obnovuje. Neboť lehké soužení jednoho okamžiku nám chystá nadmíru velké množství slávy věčné, nám, kteří nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné. Viditelné věci totiž jsou jen dočasné, neviditelné jsou věčné. (2 K 4, 7–18)
Velikonoční tajemství, přechod k novému a věčnému životu prostřednictvím utrpení a smrti, je jádrem křesťanské víry. V plnosti se to ukázalo v postavě Ježíše Nazaretského, „ustanoveného svým vzkříšením z mrtvých Božím Synem“ (Ř 1, 4). Toto tajemství stále dává smysl existenci všem, kteří kráčejí v jeho šlépějích. V tomto textu svatý Pavel popisuje, jak je boj mezi smrtí a životem, a vítězství života, stále přítomný v jeho každodenním životě apoštola.
Když se Pavel snaží během svých cest a setkání vydávat svědectví o Kristu, musí se vyrovnávat s odporem, což je osudem všech Božích přátel ve světě, jenž má často jiné priority. Tyto těžkosti vysvětluje jako sílu smrti, která v něm pracuje. Tímto způsobem ve svém každodenním životě (to je významem slova „tělo“ ve v. 10) zakouší Ježíšovo umírání. Jelikož jej ale jeho víra v Kristovo vzkříšení spojuje s životem, který je silnější než smrt, jeho utrpení jsou pouze příležitostí k tomu, aby se tento život projevil ještě rozsáhlejším a intenzivnějším způsobem. Často mají z tohoto života užitek jiní lidé, na které jej Pavel vylévá, zatímco on sám vnímá jeho temnou stránku.
To co umožňuje Boží dílo v něm, je překvapivě jeho vlastní zranitelnost, jeho lidské hranice. Pro vysvětlení používá apoštol obraz pokladu ukrytého v hliněné nádobě: nedokonalosti nádoby dávají ještě více vyniknout jejímu obsahu. Jak běží čas, tato „vnější bytost“ se musí rozpadnout, aby byl vytvořen prostor pro to, co zůstává – nové stvoření proměněné Božím Duchem. Další obraz je z pera Lyonského biskupa svatého Ireneje, který vyjadřuje konečnou realitu jasněji: drahý likér, který dokonce obnovuje láhev, v níž je obsažen.
„Kristus je stále vydáván na smrt až do konce věků.“ Co tato slova pro mě znamenají?
Zakusil jsem někdy situaci, kdy mé vlastní limity umožnily Bohu, aby se projevil?
Jak mě Bůh den za dnem obnovuje?