Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Když to učedníci viděli, zakazovali jim to. Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde.“ (Lk 18, 15–17)
V tomto úryvku, Ježíše a jeho učedníky vyrušují lidé, kteří k nim přivádějí malé děti. Zatímco učedníky to rozčiluje, což dávají i najevo, pro Ježíše se tato situace, kterou sám nezpůsobil, stává příležitostí. Přijímá ji i děti a vyvozuje z ní ponaučení: Boží království náleží tomu, kdo jej přijímá jako dítě.
Co je pro děti charakteristické? Za prvé to, že se samy nedokážou postarat o všechny své potřeby. Sirotci – spolu s vdovami a cizinci – jsou v Bibli považováni za chudé v pravém slova smyslu právě proto, že nemají nikoho, kdo by bránil jejich práva, a sami to dělat nejsou schopni.
Malé děti se musí více či méně často v závislosti na svém věku obracet na někoho, kdo jim pomůže dosáhnout toho, co chtějí, nebo jim dá, co jim chybí. Vkládají v tuto osobu důvěru, že je schopna vyřešit situaci, která je nad jejich síly. A malé děti hlasitě vyjadřují nespokojenost, pokud rodiče nechtějí nebo nemohou očekávané řešení poskytnout.
I v životě dospělého jsou situace, které nemůžeme vyřešit sami. Učit se od dětí znamená učit se důvěře a přijetí svého života. Nemusíme se sami realizovat! Spíš než svůj život považovat za zdroj, který musí být zcela vyčerpán, můžeme vděčně přijímat, co nám k životu bylo dáno. To nás povede také k novým vztahům s ostatními a s celým stvořením.
Důvěřovat někomu, kdo je silnější než my, a chtít přijmout život od někoho, kdo je schopen přinést plnost, která nám schází, to už by bylo něco. Ale Ježíš nám nabízí ještě něco jiného: abychom přijali, co je slabší, a otevřeli se tomu, co je omezené.
Boží království přichází s mocí, ale často se projevuje, jako by bylo slabé. Někdy nám něco zdánlivě omezené otvírá širší obzor. Ježíš navrhuje, abychom přijali tuto slabost a omezení, a sám nám dává příklad. Místo aby děti viděl jako zdroj potíží nebo ztrátu času, nechá se vyrušit a nachází příležitost prohloubit své učení, novou možnost, jak vyjádřit své poselství.
Děti nejenom přijímá, ale také se s nimi identifikuje. V jiném momentu svého života vezme dítě, postaví je před lidi a řekne: „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“ (Lk 9, 48) V Ježíši se Bůh zjevuje jako někdo slabý a potřebný. Stává se obětí sil tohoto světa. Právě takto přináší své království. Je to poselství kříže: Boží síla se zjevuje ve slabosti a Ježíšova smrt dává život.
Evangelium nás zve k plnosti života, která pochází od někoho silnějšího, než jsme my. Volá nás, abychom se otevřeli tomu, co je v našem životě i v životě ostatních slabé a omezené. Pak ji objevíme. Pokud uposlechneme tuto výzvu k jednoduchosti a důvěře, najdeme v ní zdroj naděje, tvořivosti a radosti.
Jaká dětská vlastnost se mi zdá nejdůležitější? Jak je možné „být jako dítě“ a zůstat přitom zralým dospělým?
Kde jsem zažil Boží moc v podobě lidské slabosti?
Jakým způsobem mohu přijímat bezbranné a zranitelné do svého života? Co by se tím ve mně změnilo?