Když Ježíš uslyšel, co se stalo, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám. Ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nemusejí odcházet. Dejte vy jim jíst!“ Oni odpověděli: „Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby.“ On však řekl: „Přineste mi je sem!“ Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasytili se. A sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí. (Mt 14, 13–21)
Ježíš se právě dozvěděl o vraždě svého bratrance Jana Křtitele. Muselo jej to hluboce zasáhnout a on se vzdaluje od davu. I ve svém smutku jej ale dojímají lidé, kteří k němu přicházejí prosit o uzdravení. On svoluje, nabízí uzdravení a dovoluje silám života, aby převážily nad smutkem.
Zdá se, že tento přechod od smrti k životu je slaven ve výjimečném okamžiku. Na opuštěném místě nacházejí trávu, kde se mohou usadit a jíst chléb a ryby rozdávané zdarma a v hojnosti. Je to prosté znamení, žádná velkolepá hostina. Jelikož je ale servírována minimálně 10 až 15 000 lidí, je to natolik působivé, že je tento příběh vyprávěn v evangeliu dvakrát.
Uprostřed smutku, nemoci a slabosti, ale také ohrožení, které předvídá pro svůj život, Ježíš zastavuje na okamžik čas. Ponechává si dav u sebe, jakoby chtěl, aby lidé zakusili odlišnou zkušenost, která přichází z jiného světa, kde čas již neexistuje a kde smrt nekalí obzor.
Vypadá to jako utopie, místo mimo čas, jako záblesk nebeského království. Přesto je příběh vyprávěn velmi realistickým způsobem. Na této zemi, s tímto materiálem, Bůh dovoluje, aby se pravidla jeho stvoření ohnula. Je to tato svoboda, záměrně využitá Bohem, kterou nazýváme zázrakem.
Když hovoříme o zázracích, mluvíme také o učení. Jaké poselství nám chtěl Ježíš předat v tomto temném okamžiku svého života? Zdá se, že tímto poselstvím je povzbuzení. Ježíš nás povzbuzuje k důvěře v Boží štědrost, která je silnější než smrt a destrukce. Uzdravování a oslava v poušti jsou příkladem aktu modlitby: svěřme Bohu, cokoli máme i co se nám nedostává – naše silné stránky, plody naší práce, také naše zápasy.
Bůh přijímá každou naši část: naši nemoc a slabost, náš chléb a naši rybu. Bere naše silné a slabé stránky. Bůh toto málo díky sdílení rozmnožuje. Naše talenty přivedené k jednotě Duchem svatým se rozmnoží mnohem více, než kdyby byly prostě sečteny. Proto Bratr Roger celý svůj život trval na důležitosti toho, “začít s málem, které máme.” Naší zodpovědností je začít. Bůh svou milostí a s naší vytrvalostí, udělá zbytek. Nesmíme se bát, že nemáme dost, abychom začali. To je také povzbuzení.
V této verzi rozmnožení chlebů podle svatého Matouše Ježíš rozdává lidem pouze chleba bez ryby. To znamená, že se si ponechává část toho, co mu dáváme. Co může tento detail znamenat? Ryba, jako mrtvé zvíře, je symbolem toho, co je v nás rozbité, co nám již více nedává život. Ježíšův skutek se touto interpretací stává velmi výmluvným. Bůh přefiltruje to, co mu dáváme. Vrací nám zpět to, co přináší ovoce, abychom to mohli sdílet a užívat s druhými. To co nás zraňuje či zahanbuje, si ale nechává pro sebe.
Tento Ježíšův zázrak nám klade dvě klíčové otázky: co jsem dostal od Boha a mám sdílet s ostatními? Co bych chtěl, aby si ponechal pro sebe z toho, co jsem mu dal? Od čeho bych chtěl, aby mě Bůh osvobodil?
Dostal jsem od Boha něco zvláštního? Pokud ano, co s tím mohu udělat, aby z toho mělo prospěch co nejvíce lidí a nenechával jsem si tento dar jenom sám pro sebe?
Co bych chtěl, aby si Bůh nechal pro sebe z toho, co jsem mu dal? Od čeho bych chtěl, aby mě Bůh osvobodil?
Jaký druh společnosti ilustruje toto rozmnožení chlebů? Je v Ježíšově činu také “politické” poselství?