Biblické rozjímání

Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo;

nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.

Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radost;

budou se před tebou radovat, jako se radují ve žních,

tak jako jásají ti, kdo se dělí o kořist.

Neboť jho jeho břemene a hůl na jeho záda

i prut jeho poháněče zlomíš jako v den Midjánu.

Pak každá bota obouvaná do válečné vřavy

a každý plášť vyválený v prolité krvi budou k spálení,

budou potravou ohně.

Neboť se nám narodí dítě,

bude nám dán syn,

na jehož rameni spočine vláda

a bude mu dáno jméno:

„Divuplný rádce, Božský bohatýr,

Otec věčnosti, Vládce pokoje.“

Jeho vladařství se rozšíří

a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království.

Upevní a podepře je právem a spravedlností

od toho času až navěky.

Horlivost Hospodina zástupů to učiní.

(Iz 9, 1–6)

Prorok z Jeruzaléma dává v temné době válek a invazí záblesk naděje, která nepochází z lidského úsilí, ale z Boží věrnosti svému plánu lásky. O staletí dříve slíbil Bůh velkému králi Davidovi: „Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky.“ (2 S 7, 16).
Kvůli své důvěře v Boží příslib oslavuje Izajáš narození či korunovaci královského dědice proroctvím, v němž vidí především všechny skutky Boha, který touží dát svému lidu život v plnosti.

Jakmile se zbaví nepřátel, Bůh umožní lidu „nesmírnou prosperitu“. Zmínka o Midjánu (viz Sd 7, 3) zdůrazňuje, že toto vítězství nelze vysvětlit lidským rozumem: je to svým způsobem zázrak. Podobně se zdá, že král popsaný jako „dítě“ a „syn“, neudělá při bližším pohledu mnoho. Je to „horlivost Hospodina“, která jedná a král sám dohlíží na nový pořádek zavedený Bohem. V podstatě se ani nezmiňuje zničení skutečných nepřátel: nástroj násilí jednoduše shoří v ohni Božské lásky.

Motivace a obsah tohoto proroctví vysvětluje, proč by mělo mít význam, i když král času zklamal očekávání a naděje do něj vkládané. Protože navzdory vládcům, kteří odcházejí jeden po druhém, Boží příslib trvá a pro ty, kteří věří, neselže a dosáhne toho, co hlásá. Jednoho dne se v očích věřících toto slovo stane tělem. Není překvapivé, že první křesťané viděli v Ježíši tohoto vytouženého „Vládce pokoje“. Ve své poslušnosti Otcově vůli a své zjevné slabosti v lidském smyslu, umožnil Bohu zapálit oheň jeho lásky na zemi (viz Lk 12, 49).

 Jaké v nás i kolem nás existují překážky k uskutečnění Božího záměru lásky?

 Jaká znamení nacházíme, která odhalením Boží lásky, jenž se projevuje v lidské slabosti, znovu probouzejí naši důvěru?