Vzkříšený Kristus řekl: „Andělovi církve v Laodiceji napiš: Takto mluví Amen, věrohodný a pravdivý svědek, Počátek Božího stvoření. Znám tvé skutky: nejsi studený ani horký – kéž bys byl jedno anebo druhé. A tak protože jsi vlažný, ani studený, ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. […] Ty, které miluji, kárám a trestám. Čiň tedy pokání, a horlivě! Hle, stojím u dveří a klepám. Uslyší-li někdo můj hlas a otevře dveře, vejdu k němu a povečeříme, budu s ním a on bude se mnou.“ (Zj 3, 14–16, 19–20)
Tato slova jsou z knihy Zjevení na samém konci Bible. Jsou adresovány církvi ve městě Laodicea. Může se zdát, že křesťané v tomto městě nechápou smysl svých životů. Text říká, že nejsou studení ani horcí. Nejsou ani pro něco, ani proti něčemu. Jsou vlažní.
Je možné, že ztratili smysl svých životů? Již nevěří, že by mohlo existovat něco, na co by se těšili či co by dělali. Jsou spokojeni sami se sebou, lhostejní a nezúčastnění. Průběh věcí je nezajímá. Myslí si, že nic a nikoho nepotřebují. Jsou spokojeni s tím, co považují za své bohatství, své možnosti, své know-how. Všechno toto velmi komplikuje společenství s Kristem.
Ježíš je prostřednictvím tohoto textu Zjevení vyzývá – a s nimi i nás – aby si přiznali svůj nedostatek, aby hledali své bohatství v Bohu, aby se rozhodovali, zapojovali, jedním slovem: aby žili. Tímto voláním k životu nás Kristus oslovuje, když klepe na naše dveře. Je to, jako by každému říkal: nemáš všechno ve svém životě. Existuje rozměr hloubky, který máš teprve objevit. Projev tedy trochu nadšení, můžeš žít jinak!
S Ježíšem je to život, skutečný život, který klepe na naše dveře, abychom v něm rozpoznali Boha. Ne v mimořádných zjeveních či mimořádných událostech, ale v prostém každodenním životě. Zažil to již prorok Elijáš: Bůh zřídka vyvrací dveře zemětřesením, ohněm či bouří. Častěji k nám přistupuje nenápadně a zve nás, abychom rozpoznávali jeho přítomnost (viz 1 Kr 19).
Všechno v našem životě nás může k němu přivést blíže. Šťastné i nešťastné události jsou pro nás příležitostí obrátit se k Bohu a vyjádřit svou chválu či stížnosti. Dotyky ruky Stvořitele můžeme vidět v reliéfu krajiny či letu ptáka. Kristovy rysy můžeme rozpoznat ve tváři člověka, kterého potkáváme. V neočekávané intuici můžeme rozpoznat vanutí Ducha.
Všechno se může stát místem Boží přítomnosti. Ale i když jsme bdělí, nestává se to automaticky. Může být pravda, že Kristus klepe na naše dveře, ale my jej často neslyšíme.
Proto se na začátku Zjevení opakovaně říká „Kdo má uši k slyšení, slyš...“ Nic není automatické, ale máme tento příslib: „vejdu k němu a povečeříme, budu s ním a on bude se mnou.“ Je to Bůh, kdo pracuje, je to Kristus, který k nám přichází. A když slyšíme jeho slovo, vzniká tím společenství. V úryvku je to vyjádřeno společným jídlem jako obrazem intimity.
Když ho neslyšíme, zbývá nám jeden možný přístup. Tímto způsobem končí kniha Zjevení. Říká se zde: „Duch a Nevěsta říkají: ‚Přijď!‘ Ať ten, kdo slyší, řekne: ‚Přijď!‘„ (Zj 22, 17) Když necítíme nic z Boží přítomnosti v našich životech, můžeme také volat „Přijď!“.
Co znamená nebýt horký ani studený? Do jaké míry tento popis věřících v Laodiceji popisuje náš dnešní svět, naše křesťanská společenství? Lze s tím něco udělat?
Jak dnes Kristus klepe na naše dveře? Jak mohu slyšet jeho klepání? Jak mohu otevřít dveře?