Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe.“ (Iz 43, 1–3)
V době kdy byla tato slova knihy Izaiáše napsána, izraelský národ byl ve velmi obtížné situaci. Jeruzalém, jejich kulturní a náboženské centrum, byl zničen a velká část obyvatelstva Judeje byla deportována, nucena žít ve vyhnanství. Dřívější království bylo nyní malou a bezvýznamnou částí Babylonské říše.
Přesto jsou kapitoly knihy Izaiáše napsané v této době plné naděje a nikoli zoufalství. Jak je to možné? Zavírá autor oči před realitou, vykreslujíce vysněný svět, do něhož by mohli lidé uniknout, když byl ten skutečný příliš strastiplný? Zjevně ne, ale jak tedy autor pomáhá lidem přinést naději národu žijícímu v exilu, je-li jejich vlast v ruinách?
V první řadě jim připomíná, kdo je Bůh. Není to nějaký vzdálený Bůh, který je a jejich utrpení nezná. Ne, tento Bůh je ten, kdo je stvořil, kdo chtěl, aby existoval obecně jeho národ, ale také každý člověk jednotlivě.
Za druhé je volá jejich jménem. Všichni máme samozřejmě jména, ale na rozdíl od Bible, většina z nás má jméno, které bylo vybráno poměrně náhodně. Tehdy to tak nebylo: jména říkala něco o nejhlubší identitě člověka. Ježíšovo jméno například znamená „Pán zachraňuje“, protože o tom byl Ježíšův život. Takže Bůh volající nás naším jménem znamená: Znám tě, vím také, čím procházíš a velmi se o to zajímám.
Zatřetí prorok dává svým lidem naději tím, že jim připomíná společnou zkušenost z minulosti – předtím než byli vyhnáni, cizinci v Egyptě. A Pán je přivedl zpět. Bůh je vedl přes vody. Bůh je vedl ohnivým sloupem přes poušť do jejich vlastní země.
Většina z nás naštěstí nežije v tak těžké situaci, jako žili lidé v Judeji v době, kdy byl napsán tento text. Přesto nám tento text určitě může pomoci v situacích, kdy čelíme větším či menším obtížím každodenního života. I když zůstáváme v naší vlasti, jsou okamžiky, kdy máme pocit, že náš život, naše společnost či naše planeta je v troskách.
Ve světě, který se mění tak rychle a kde mnoho lidí, ať již si to zvolili či nikoli, se stěhují z místa na místo, je důležité, jak konstatuje pátý z Podnětů pro rok 2020: „nalézt místo, kde jsme vnitřně zakotveni.“ Stejně jako lidé v Izraeli si můžeme připomínat, že je to Bůh, který nás stvořil a miluje nás. Že nás Bůh zná osobně a že on je ten, který nás osvobodí. Když si uvědomíme, že jedině Bůh je svatý, pochopíme také, že nám nic nemůže ublížit či spíše, jak říká apoštol Pavel: „Nic nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8, 39)
Mám naději? Proč ano či ne?
Jakým způsobem se moje naděje vztahuje k mé víře v Boha?
Kde nacházím Boha uprostřed životních obtíží?
