Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi… (Gen 1, 1)Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího (Mk 1, 1)Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (J 1, 1)
Existuje jméno, které podporuje chuť do nových začátků. Existují jméno a život, které opravňují k novým začátkům či chcete-li, které lidem dávají sílu ke schopnosti začínat.
Evangelium nám o tom jménu a životě vypráví. Dvě z nich vložily slovo „počátek“ do prvního verše písma o Ježíši Kristu. Úvod do Janova evangelia je dobře znám. Markovo jednoduše říká: „Počátek evangelia Ježíše Krista...“. Marek by byl bezpochyby námi jako čtenáři hluboce zklamán, pokud bychom si mysleli, že řekl pouze „toto je začátek mého evangelia“.
Kromě dalších věcí Marek chce, abychom pochopili, že pro každého čtenáře jeho evangelia může být nový začátek. Příchod člověka, o němž bude mluvit, označuje počátek, který může všechno obnovit. „Počátek“ je vlastně jedno ze jmen, které Ježíš dává sám sobě v Bibli: „Jsem počátek i konec, Alfa i Omega.“ (Zj 22, 13).
Když psal Jan své evangelium, myslel samozřejmě na knihu Genesis: „Na počátku, když Bůh stvořil nebe a zemi…“. Odborníci na Bibli se shodují, že Jan nehovoří o absolutním začátku. Doslovný překlad by byl „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“. To naznačuje, že Bůh nezačínal s ničím. Bůh vnesl pořádek do existujícího chaosu.
Jeden z proroků byl k tomuto obzvláště pozorný. Je autorem druhé části Izajáše. Častěji než jiný biblický autor používá sloveso „tvořit“. Druhý Izajáš, jak je často nazýván, byl věrný poznatkům knihy Genesis, ale jeho proroctví se netýká chaosu v přírodě, ale chaosu vytvořeného v lidské historii.
Izajáš psal ve velmi temném období života svého národa. Jeho národ byl téměř vyhlazen a žil v exilu. Jeho země byla v troskách. Mezi lidmi převládala obrovská únava. Prorok byl poslán oznámit, že Bůh bude tvořit něco nového. Izajáš pochopil, že Bůh pokračuje ve stvoření a že Bůh tvoří v naší lidské realitě.
Na konci druhé světové války našli potomci Izajášova lidu při čtení věty sv. Augustina cestu ze zoufalství, do něhož je ponořil holocaust. V Německu narozená filozofka Hannah Arendtová, která prožila tři poslední desetiletí svého života ve Spojených státech, četla hodně sv. Augustina, autora, kterému ne vždy rozuměla a vůči němuž byla občas nespravedlivá. Byl to ovšem sv. Augustin, který v ní znovu zapálil oheň naděje.
Mentalita konce světa, která byla běžná v Augustinově době, jí připomněla nastavení mysli jejích současníků v Evropě a Severní Americe. Při psaní závěru své velmi ponuré knihy o totalitě cituje sv. Augustina. Citát se objevuje na poslední straně její knihy a představuje radikální změnu stylu. Cituje následující Augustinova slova: „Aby byl počátek, byl stvořen člověk.“ Tato Augustinova slova ji doprovázela až do konce života.
Hluboce znepokojená budoucností naší společnosti, viděla v těchto Augustinových slovech volání adresované každému člověku. Podle ní Augustin pochopil, že jsme opravdu Božím obrazem, protože jsme schopni nových začátků, schopni přinést něco nového do světa. Chápala také, že tato schopnost musí být chráněna. Přijetí této schopnosti nových začátků bylo pro ni způsobem, jak čelit fatalismu, jak říci ne všemu, co ničí lidské poslání. Způsobem, jak říci ne poraženectví.
Příběhy o stvoření, které nacházíme ve starověku, obzvláště mezi náboženstvími, s nimiž došel Izrael do kontaktu, přirovnávaly počáteční chaos vesmíru ke zvířeti, které musel Bůh přemoci. Toto zvíře se neobjevuje v příběhu stvoření v naší Bibli. Toto zvíře je nicméně přítomné v lidské historii, v násilí, válkách, vraždách a možná můžeme dnes přidat i v ničení stvoření. Tím, že Bůh dal lidem schopnost nových počátků, tedy schopnost přinést svými činy do světa něco nového, uschopnil je k tomu, aby překonali toto zvíře během lidské historie.
Kde vidím kolem sebe nové začátky, které dávají naději?
Jak může náš způsob života a mluvení o světě vytvářet v druhých touhu po tom být součástí nových začátků?