Sám Kristus jedenkrát zemřel za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen podle těla a pak oživen podle ducha. A právě v něm dokonce odešel kázat duchům ve vězení, těm, kteří kdysi odmítli uvěřit, když vyčkávala Boží shovívavost, ve dnech, kdy Noe stavěl archu, v níž byl skrze vodu zachráněn malý počet, celkem osm osob. A tomu odpovídá právě křest, který vás zachraňuje nyní a který není odstraněním nějaké tělesné špíny, ale závazkem dobrého svědomí vůči Bohu skrze vzkříšení Ježíše Krista, jenž přešel do nebe a je po Boží pravici poté, co si podrobil Anděly, Panstva a Mocnosti.” (1. list Petrův 3, 18–22)
První list Petrův několikrát představuje utrpení Krista jako vzor pro křesťany. Neměli by se nechat znepokojovat či zaskočit tím, že se jim děje také to, co se stalo Ježíši. Raději by se měli radovat, že jsou s ním tímto způsobem spojeni.
Nicméně v uvedeném úryvku není Ježíšovo utrpení příkladem; je jedinečné: „trpěl jedenkrát za hříchy.“ Jeho utrpení je nesrovnatelné, má sílu přivést hříšné do společenství s Bohem. Ježíš, spravedlivý, trpěl za nespravedlivé. Křesťané zde nejsou s ním následováním jeho příkladu trpělivosti a odpuštění, ale jsou na straně nespravedlivých, těch, které Kristus „přivádí k Bohu.“
Ježíš trpěl ve své lidské slabosti, kterou sdílí s námi. On ale nezůstal ve smrti: byl „obnoven k životu Duchem svatým“. Díky této nezlomné jednotě s Bohem v Duchu svatém, žije v Bohu navěky.
Kristus žil pro druhé, trpěl pro druhé a je pro druhé věčně živý. Ve svém pozemském životě Ježíš hlásal osvobození uvězněných. Nyní po překonání prostoru a času svou smrtí a zmrtvýchvstáním, oznamuje propuštění těch, kteří se svým odporem k Bohu zavřeli ve vězení smrti. Toto vězení, někdy nazývané peklo, není nutně místem, ale spíše izolací, která brání životu ve společenství s Bohem a s druhými.
Generace potopy byla považována za zvlášť zkaženou. Je-li hlásání evangelia i pro ně, znamená to, že existuje naděje pro každého. Zmínka o potopě zdůrazňuje kontinuitu i novost spásy, kterou přinesl Kristus. Potopa byla obvykle chápána jako Boží spasitelná akce: Bůh omyl zemi, která byla zamořená násilím. Nicméně zatímco Bůh zachránil spravedlivého Noema tím, že jej vyloučil z násilí nespravedlivých, spravedlivý Ježíš zažil toto násilí tím, že zemřel za nespravedlivé. Potopa odplavila hřích tím, že spolu s ním zničila hříšníky, zatímco křest přivádí zpět k přátelství s Bohem všechny, kteří v něj věří díky Kristovu vzkříšení, jenž vede k novému životu.
Být „po Boží pravici“ znamená, že Ježíš není pouze živý, ale že vládne s Bohem. Vzkříšený Kristus není nečinný. Neustále hledá ty, kteří jsou od Boha vzdáleni. Vládne nad anděly a jinými neviditelnými mocnostmi, tedy silami, které zaručují řád světa, přírodní zákony i zásady, kterými se řídí psychický, sociální, politický a ekonomický život. Nic z toho všeho již nemůže nikoho oddělit od Kristovy lásky.
Jaké povzbuzení můžeme nalézt v tomto Kristově představení? Jakou naději to vzbuzuje?
Jak vědomí toho, že Kristus navštěvuje všechny lidské bytosti v jejich nocích a vězeních, mění můj způsob, jak se dívám na druhé?
Je rozumná naděje pro každého?