Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit“ On však odpověděl tomu, kdo to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12, 46–50)
Ježíš řekl: „Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12, 50) Těmito slovy Ježíš popisuje neslýchanou blízkost mezi lidmi, kteří nejsou pokrevně příbuzní. Je pravda, že v modlitbě nebo službě nejpotřebnějším se můžeme cítit velmi blízko lidem, které sotva známe.
Obzvlášť silně toto spolčenství pociťujeme v modlitbě. Když se společně modlíme, přibližujeme se jeden druhému. To platí zvlášť pro křesťany. V Taizé často vídáme, jak společná modlitba způsobí, že si lidé začnou vážit jeden druhého, i ti, kteří nemohli mezi svými církvemi najít nic, na čem by se shodli.
Toto společenství se uplatňuje i mezi těmi, kteří nesdílejí náš vztah ke Kristu. Mnozí z nás mají takovouto zkušenost: někteří lidé, i když nemají vědomou vazbu s Otcem, jeho vůli plní tak, že vynakládají energii na službu lásky k bližnímu.
Takoví lidé dělají stejně láskyplná gesta jako křesťané. Někdy dokonce, troufneme si to říct, je dělají lépe než my. Spíš než mezi sebou soupeřit nebo jim upírat spojení s Boží vůlí, můžeme tyto lidi podporovat modlitbou. Svými chválami můžeme být vláknem, třeba jen slabým, které je bude spojovat s Bohem, aniž bychom vrhali stín na svobodu jejich svědomí.
Pokud si přivykneme cítit, nakolik se Kristus raduje z nádherných věcí, které spolu děláme, objevíme, jak mocně Duch svatý mluví k srdci každého člověka. V prvních stoletích křesťanští myslitelé mluvili o „semenech Slova“, která přicházejí zúrodnit kultury a náboženství, která nejsou křesťanská.
Globalizace způsobuje, že ještě nikdy po světě neputovaly myšlenky, informace, zdroje a zboží tak rychle. Tato bouřlivost nás může znepokojovat. Strach z migrace způsobuje, že se vše dává do pohybu, s výjimkou většiny obyvatelstva země, z nichž mnoho překročit hranice nemůže.
Z toho důvodu se potkáváme, aniž bychom se setkali. Někdy je mezi námi jakoby přepážka, často nás rozdělují špatné zprávy a ještě častěji uzavíráme obchody, aniž bychom spolu doopravdy mluvili.
Snažit se pochopit, jak dech Boží zasévá semínka v lidských životech, může být úžasnou příležitostí poznat se vzájemně v pravdě a ocenit jeden druhého navzdory nedostatkům, které nacházíme v kultuře a chování ostatních. Jakmile se budeme vzájemně lépe znát, můžeme jedni z druhých dostat to nejlepší, můžeme se vzájemně inspirovat a tak pozměnit ve svém chování, co je nutné změnit.
Jak píše bratr Alois v Podnětech pro rok 2017: „Vytrvejme na místech rozdělení. Stavějme mosty. Modleme se za ty, kterým nerozumíme a kteří nerozumí nám.“ Semena Slova nám pomohou si vzájemně porozumět lépe. Duch svatý mluví řečí srdce, která ví, jak se nechat zaslechnout i přes naše jazykové a kulturní překážky.
Naslouchejme tedy tomu, co Bůh šeptá v kráse každé kultury. V tomto šepotu je jeho vůle, kterou sami naplnit nemůžeme. Bůh nám svěřuje zodpovědnost jedněch za druhé. Poznejme, že jsme pro ostatní na cestě k Bohu nepostradatelní.
Existují lidé, kteří jsou mi bližší než členové vlastní rodiny? Proč? Je možné vnímat každého člověka jako bratra či sestru? Co to konkrétně znamená?
Jak můžeme přetvářet svá křesťanská společenství více v rodinu?
Jaké mosty můžeme budovat s lidmi, kteří nesdílejí naši víru? Co se od nich můžeme naučit?