TAIZÉ

Dopis 2007

Dopis z Kalkaty

 
Před třiceti lety bratr Roger spolu s bratry a mladými lidmi z různých kontinentů strávil nějaký čas v Kalkatě. Žili v chudinské čtvrti, kde se připojili k práci Matky Terezy mezi opuštěnými dětmi a umírajícími lidmi. Odtud bratr Roger přivezl Dopis Božímu lidu, který byl zveřejněn během setkání mladých v Chrámu Matky Boží v Paříži. Později napsal společně s Matkou Terezou několik poselství a tři knihy.
 
Tento pobyt v roce 1976 se stal semínkem trvalého vztahu mezi naší komunitou a indickými křesťany. Následovaly další návštěvy Indie, dvě mezinárodní setkání v Madrásu a opakované pobyty mladých Indů v Taizé. A Kalkata pro nás stále znamená jak lidské strádání, tak tváře lidí, kteří dali své životy nejchudším z nejchudších a tak se mezi nimi stali světlem.
 
Řekl jsem si tedy, že je důležité vrátit se do Kalkaty a připravit tam setkání. Ve dnech 5. až 9. října 2006 se při něm shromáždilo šest tisíc mladých lidí převážně z Asie. Snahou tohoto setkání bylo dát „pouti důvěry“ nový rozměr – být na blízku mladým lidem z Asie na jejich vlastním kontinentu, naslouchat jim a posílit jejich naději. Dopis z Kalkaty byl napsán po tomto setkání, aby mohl být zveřejněn na evropském setkání v Záhřebu.

Když pokračujeme v „pouti důvěry na zemi“, která shromažďuje mladé lidi z mnoha zemí, pronikáme stále hlouběji do tajemství skutečnosti, že všichni lidé tvoří jednu rodinu a Bůh přebývá v každém člověku bez výjimky.

V Indii i na jiných místech Asie jsme objevili, nakolik přirozená pozornost k Boží přítomnosti ve všem stvoření v sobě zahrnuje respekt k druhému člověku se vším, co je mu posvátné. V dnešní době je nesmírně důležité tuto pozornost k Bohu a úctu k člověku oživovat v moderních společnostech.

Pro Boha je posvátná každá lidská bytost. Kristus otevřel svou náruč na kříži, aby v Bohu shromáždil celé lidstvo. A když nás posílá, abychom předávali Boží lásku až na konec země, má to být především dialogem života. Nikdy nás nestaví do pozice silnějšího vůči těm, kteří ho neznají.

Tolik mladých lidí na celém světě je odhodláno pracovat na tom, aby jednota lidské rodiny byla patrnější. Leží jim na srdci otázka: Jak odolávat nejrůznějším druhům násilí a diskriminace, jak překonávat zdi nenávisti a lhostejnosti? Tyto zdi existují mezi národy a světadíly, ale také v těsné blízkosti každého z nás, a dokonce i v samotném srdci člověka. Je proto na nás, abychom učinili rozhodnutí; rozhodnutí pro lásku, rozhodnutí pro naději.

Nesmírné problémy, se kterými se naše společnosti potýkají, mohou vést k malomyslnosti. Když se rozhodujeme pro lásku, objevujeme prostor svobody k vytváření budoucnosti pro nás i pro ty, kteří jsou nám svěřeni.

Bůh nás s našimi skromnými prostředky zapojuje do své tvůrčí aktivity, a to i tam, kde okolnosti nejsou příznivé. Když vyjdeme třeba s prázdnýma rukama vstříc druhému, když nasloucháme a snažíme se porozumět, tehdy se může pohnout i neřešitelná situace.

Bůh nás očekává v těch, kdo jsou chudší než my. „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ [I]

Obrovské společenské nerovnosti jak jižní, tak severní polokoule jsou trvalým zdrojem obav z budoucnosti. Někteří lidé s odvahou vynakládají své síly, aby změnili nespravedlivé struktury.

Zamysleme se každý nad svým životním stylem a nebojme se jej zjednodušit. A najdeme v našem srdci víc místa pro druhé.

V dnešní době existuje mnoho rozmanitých způsobů, jak se dělit s ostatními, které jsou dostupné pro každého. Vynalézavý a spravedlivější obchod či mikropůjčky jasně ukázaly, že ekonomický růst a solidarita s nejchudšími mohou jít ruku v ruce. Mnoha lidem dnes také záleží na tom, aby část z jejich příjmů přispívala k obnovení spravedlivějšího uspořádání.

Chceme-li, aby naše společnosti byly humánnější, můžeme k tomu výrazně přispět tím, že věnujeme svůj čas. Každý z nás se může snažit provázet a podporovat třeba jen jednu osobu: opuštěné dítě, mladého člověka bez práce a bez naděje, někoho bez prostředků, staršího člověka.

Rozhodnout se pro lásku, rozhodnout se pro naději. Když vytrváme na této cestě, s překvapením zjistíme, že ještě dřív, než jsme udělali první krok, Bůh si už vybral každého z nás: „Neboj se, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Já jsem tvůj Bůh. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval...“ [II]

V modlitbě odevzdáváme Bohu a jeho laskavému pohledu sebe i ty, kteří nám byli svěřeni. On nás přijímá se vším, s tím, co je v nás dobré, ale také s našimi vnitřními rozpory, a dokonce chybami. Evangelium nás ubezpečuje, že se naše slabosti mohou stát branou, jíž Duch svatý vstupuje do našeho života.

Před třiceti lety, během pobytu v Kalkatě, bratr Roger napsal: „Modlitba je pro tebe zdrojem činorodé lásky. S naprostou nezištností se odevzdej tělem i duší. Každý den rozjímej několik slov z Písma, abys stanul před tím, který je jiný než ty, před Vzkříšeným. Nech v sobě v tichu vzklíčit živé Kristovo slovo a uveď je vzápětí do života.

A když opouštěl Kalkatu, připsal:

„Odjíždíme poté, co jsme uprostřed hlubokých strádání objevili překvapivou vitalitu tohoto lidu a poznali svědky příslibu lepší budoucnosti pro všechny. V posilování této naděje má Boží lid jednu specifickou úlohu – po celém světě může budovat v lidské rodině podobenství o tom, jak se dělit s druhými. Toto podobenství v sobě bude mít dost síly na to, aby se šířilo, nabourávalo zkostnatělé struktury a bylo kvasem společenství v lidské rodině.“ [III]

Tato výzva bratra Rogera dnes vyvstává s novou naléhavostí. Křesťané mohou rozptýlení po celém světě posilovat naději, která je pro všechny lidi. Čerpají přitom z této úžasné zvěsti: od Kristova vzkříšení již lidstvo není roztříštěno.

Jak můžeme svědčit na zemi o Bohu lásky, když dovolíme, aby mezi křesťany přetrvávala naše rozdělení? Odvažme se vyjít vstříc viditelné jednotě! Když se společně obracíme ke Kristu, když se společně modlíme, již nás sjednocuje Duch svatý. Pokorně se bez přestání učíme skrze modlitbu náležet jedni druhým. Odvážíme se napříště jednat vždy se zřetelem na druhé?

Čím více se přibližujeme Kristu a jeho evangeliu, tím více se přibližujeme jedni druhým.

Když se vzájemně přijímáme, sdílíme své dary. Všechny tyto rozmanité dary jsou dnes nutné k tomu, aby bylo slyšet hlas evangelia. Ti, kdo uvěřili v Krista, jsou povoláni, aby nabídli svou jednotu všem. Pak může naplno zaznít Boží chvála.

Tak se uskuteční krásné podobenství evangelia: hořčičné zrno vyroste, bude z něho strom a ptáci se uhnízdí v jeho větvích. [IV] Zakořeněni v Kristu v sobě objevujeme schopnost být otevření ke všem lidem, i k těm, kteří v něj uvěřit nemohou nebo jsou vůči němu lhostejní. Kristus se stal služebníkem všech, nikoho nepřehlíží.

Více než kdykoli dříve máme dnes možnosti uskutečňovat společenství přesahující hranice národů. Bůh nám dává svůj dech, svého Ducha. A my jej prosíme: „Uveď naše kroky na cestu pokoje.“ [V]


1 Na začátku svého pontifikátu napsal papež Benedikt XVI. tato slova: „Všichni lidé náleží do jedné rodiny.“ (Poselství ke Světovému dni míru 2006)

Křesťané v Kalkatě jsou mezi ostatními velkými historickými náboženstvími v menšině. Napětí mezi jednotlivými vyznáními v Indii vedly někdy k hrubému násilí. A přece vzájemný respekt představuje základ vztahu mezi náboženstvími. Svátky všech tradic jsou respektovány ostatními a mohou se stát příležitostmi ke sdílení.

2 Ve chvíli, kdy bombardování na Blízkém východě zesilovalo, nám jeden mladý Libanonec, otec rodiny, napsal: „Pokoj srdce je možný! Když jste ponižováni, je tu pokušení toto ponížení oplácet. Ale věřím v tento pokoj navzdory utrpení a nenávisti, která je stále silnější, i navzdory touze po pomstě, která v nás roste, když se cítíme slabí. Ano, pokoj tady a teď.“

3 Několik bratří z Taizé žije už třicet let v Bangladéši mezi převážně muslimským obyvatelstvem. Sdílejí život nejchudších a nejopuštěnějších lidí. Jeden z těchto bratrů nám napsal: „Stále hlouběji objevujeme, že ti, kteří jsou společností odmítáni kvůli své slabosti a zdánlivé neužitečnosti, ztělesňují Boží přítomnost. Pokud je přijímáme, vedou nás postupně k tomu, abychom zanechali za sebou svět plný soutěžení, a směřovali ke světu ve společenství srdcí. Chtěli bychom být svou přítomností zde v Bangladéši v rozmanitosti náboženství a kultur znamením, že služba našim bezbranným bratrům a sestrám otevírá cesty pokoje a jednoty.“
Dílo, které v Kalkatě započala Matka Tereza, se stále rozrůstá prostřednictvím jejích sester. Pečovat o chudé a prokazovat jim milosrdenství, to jsou velmi zřejmá znamení Boží lásky. A tak se mnoho dalších lidí po celém světě vydává na tuto cestu solidarity. Kde bychom bez nich byli?

4 Nerovnováha vede dříve či později k násilí. Dvacet procent světové populace žijících v nejrozvinutějších společnostech využívá osmdesát procent přírodních zdrojů světa. Zodpovědné řízení zdrojů energie a pitné vody je stále naléhavější.

5 Při příležitosti pohřbu bratra Rogera napsal převor kláštera Grande Chartreuse, Marcellin Theeuwes, toto: „Dramatické okolnosti jeho smrti jsou pouze vnějším pláštěm, který ještě víc odhaluje jeho zranitelnost. Tuto zranitelnost bratr Roger kultivoval jako bránu, jíž k nám Bůh může přijít a skrze niž přichází nejraději.“ (Srovnej též 2 Kor 12, 10)

6 Jeden křesťan, který žil ve 4. století, dobře vyjádřil, jak jde modlitba a angažovanost ruku v ruce. Účast na slavení eucharistie jej pobízí k solidaritě s chudými. „Chceš vzdávat úctu tělu Spasitele? Ten, který řekl Toto je moje tělo, také řekl Viděli jste mě hladového, a nedali jste mi jíst. Cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili. Proto oslavujte Krista tím, že budete sdílet svůj majetek s chudými.“ (Jan Zlatoústý, Homiliae in Matthaeum)

7 Již první křesťané, kteří byli ve světě nepatrnou menšinou, měli tuto jistotu: Kristus zbořil zeď, která rozděluje národy svou obětí na kříži. (Srovnej Efezanům 2, 14 – 16)

8 Jeden křesťan, který žil v šestém století v Palestině, napsal: „Představme si, že svět je kruh, Bůh je jeho střed a obvod tvoří různé cesty lidského života. Když ti, kteří se chtějí dostat Bohu blíže, putují do středu kruhu, dostávají se blíže jak Bohu, tak jedni druhým. Čím blíž jsou jedni druhým, tím blíže jsou i Bohu.“ (Dorotheus Gazaeus, Instructions VI.)

9 „Vztah církve k ostatním náboženstvím je určován dvojí úctou: úctou před člověkem, který hledá odpověď na nejhlubší otázky života, a úctou před působením Ducha v člověku. (…) Každá autentická modlitba je inspirována svatým Duchem, který je tajemným způsobem přítomný v srdci každého člověka.“ (Jan Pavel II., Redemptoris missio)
Jako křesťané nemůžeme zatajit, že srdcem naší víry je Ježíš Kristus, který nás jedinečným způsobem uvedl ve vztah s Bohem. (Srovnej 1 Tm 2, 5) Tato zásadní skutečnost nám však ani v nejmenším nebrání v opravdovém dialogu, ale naopak nás k němu vede. Ježíš je totiž jedinečný ve svém ponížení. A tak v jeho jménu se nikdy nesmíme dívat shora na ty druhé – můžeme je jedině přijímat a nechat se jimi přijímat...

10 Jedním z těch, kdo nám mohou být oporou na této cestě, je Dietrich Bonhoeffer, který v nejtemnějších hodinách dvacátého století vydal svůj život do krajnosti. Několik měsíců před svou mučednickou smrtí napsal ve vězení tato slova, jež se nedávno stala textem jednoho zpěvu z Taizé:
Bože, dej ať se mé myšlenky shromáždí u tebe.
Ty jsi světlo, ty na mě nezapomínáš.
Ty jsi pomoc, ty jsi trpělivost.
Nerozumím tvým cestám,
ty mi však ukazuješ cestu.

Aktualizováno: 12. prosince 2006

Poznámky

[IMatouš 25, 40

[IIIzajáš 43, 1 - 4

[IIIBratr Roger, Dopis Božímu lidu, 1976

[IVViz Lukáš 13, 18 - 21

[VViz Lukáš 1, 79