Evropské setkání 2022/23 v Rostocku

Polední promluvy

Na této stránce budeme zveřejňovat promluvy, které zazní po polední modlitbě na evropském setkání v Rostocku.


Čtvrtek 29. prosince 2022

farářka Anja Neu-Illgová, baptistická církev

Jiná cesta

Milí přátelé ve víře,
mám takovou radost, že jste nás přijeli do Rostocku navštívit – se svými dary. Vaším prostřednictvím se mohou projevit i naše dary. Tady před námi vidíme dva obrazy z rostockého oltáře Tří králů. Je to nejvýznamnější středověké umělecké dílo, které se v našem 800letém městě nachází a zobrazuje jeho nejstarší známou podobu.

Chtěla bych se s vámi podívat na příběh mudrců od východu očima tohoto neznámého autora. Betlému dal podobu města Rostock. Nejprve se podívejme na obraz vpravo.

Vidíme na něm začátek zpáteční cesty tří králů, kteří jsou na plachetnici zvané koga. Pokud se ve středověku na obzoru objevila koga, znamenalo to jednu z těchto dvou věcí: buď obchod, nebo válku. Tato loď má ale jiný kurz. Není naložena ani zbožím, ani zbraněmi. Pod napnutou plachtou opouští bezpečný městský přístav. Co veze?

Chudáky krále. Králové putující domů jsou stejně rozrušení jako voda v městském přístavu, který vypadá, že je přímo na moři. Zdál se jim sen: nevracejte se k Herodovi. Není na něj spolehnutí. Najděte cestu, která jej obchází. Králové se tázavě dívají jeden na druhého: Stálo to dobrodružství za to? Udělali jsme správně, když jsme všechny ty poklady dali malému děťátku jménem Ježíš?

Návštěvníci tedy odjíždějí z města bez zlata, kadidla a myrhy – všechno rozdali. Pokud je toto začátek cesty domů, pak je Betlémem Rostock. A dává to smysl: vychází nová hvězda a projednou hudba nehraje ve velké metropoli, ale v provincii na okraji světových dějin, v Lüttenkleinu. To znamená: maličký-malý.

Co si návštěvníci odnášejí z Betléma-Lüttenkleinu domů? Nedocenitelný zážitek, který je zachycen na obraze vlevo: mohli se poklonit děťátku a zároveň mu věnovat dary. Evangelista Matouš to zachycuje v jedné větě: „…padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ (Mt 2, 11)

Nejstarší a pravděpodobně nejbohatší král ukazuje, jak je možné se klanět a zároveň dávat dar. Položil do písku svou korunu. Poklekne a předá nesmírně cenný zlatý poklad. Ti mladší stojí vedle něj trochu nerozhodně. Co se tu děje? Máme udělat to samé? Zdá se, že Jezulátko zlato zajímá.

Když se ale podíváme pozorněji, jeho levá ruka vypadá, jako že si chce hrát, a pravá je pozvednutá v gestu požehnání. Děťátko zaujal – což je pro děti přirozené – lidský obličej.

Pohled starého krále a děťátka se setkává. Dívají se vzájemně do očí. A v tom pohledu se otvírá poklad. Není ale v truhle. Jako by děťátko říkalo: „Ty sám jsi pokladem, starý chlapče. Jdi v pokoji.“ „A oni jinudy odcestovali do své země.“ (Mt 2 12) Není to tak, že by jen šli jinam. Zvolili si jinou cestu.

Na pozadí vidíme Josefa. Je sotva rozeznatelný. Podivuhodný muž, který má v ruce lopatu na hnůj. (Na reprodukci má pastýřskou hůl, někdy je obtížné je od sebe rozeznat.) Má co dělat. Není to král, mudrc, hvězdopravec, není ze vzdálené země. Je místní – bez zvučného jména – a tiše pozoruje, co se děje. Přijímá nové lidi, kteří jsou pro něj zpočátku cizí a jejichž jazyk neovládá. Také on otvírá svůj poklad. Všechno, co má: svou rodinu, příbytek a srdce. K tomu nepotřebuje korunu, plachetnici, velbloudy nebo truhlici plnou zlata. I on je pokladem.

Je možná jiná cesta – v malé chvilce.
Podívejte se jeden na druhého pohledem, který si je skrytě vědom, že v druhém je poklad.


Pátek 30. prosince 2022


Joachim Gauck, bývalý prezident Spolkové republiky Německo

Pocházím z daleka. Tím nemyslím vzdálenost mezi Berlínem a Rostockem, to tak daleko není. Pocházím nicméně z jiné doby a pro vás, mladé lidi, je doba, která formovala a ovlivňovala mě, dávná minulost, která už je pryč.

Toto město, ve kterém se setkáváte, je mým rodištěm. Narodil jsem se tu během 2. světové války v roce 1940. V roce 1945 byla většina města v troskách a lidé byli dezorientovaní. Zničené nebyly jen budovy. Nespočet lidí byl fyzicky i psychicky vyčerpaný. Tato část Německa se vzpamatovávala pomalu. Temnotu nacismu vystřídala nová temnota: místo svobody byla na lidi uvalena další totalita. Já a moje rodina jsme zažili to, co mnoho lidí této země: s nevinnými lidmi se zacházelo, jako by spáchali nějaký zločin. Byli pronásledováni, vězněni a vyháněni. Zákony stanovoval stát a občanská práva prakticky neexistovala. Nicméně jsem tu zůstal, a to z jednoho důvodu.

Při studiích pro mě začala být důležitá křesťanská zvěst, kterou jsem našel, když jsem hledal intelektuální alternativy k represivnímu komunismu. V dospělosti jsem se v tomto městě stal pastorem. Nějaký čas jsem působil jako pastor pro mladé – a byl jsem pod neustálou kontrolou členů tajné policie zvané Stasi.

Tehdy jsem se poprvé setkal s mladými lidmi, kteří byli v kontaktu s bratry z Taizé. V 80. letech 20. století mezi skupinami mladých lidí v církvi rostla touha nějak totalitě vzdorovat. Hrály v tom roli lidská práva, mír a životní prostředí. Objevil jsem, že někteří tito mladí lidé mají touhu po duchovnu.

Bez mého přičinění se najednou objevily písně z Taizé, modlitby a rozjímání s těmito písněmi. Nehrála v nich roli jen témata, ale hledalo se hlubší duchovní SPOLEČENSTVÍ. Mnoho lidí potřebovalo vnitřní sílu, aby se v dobách diktatury odvážili jít vlastní cestou, dokonce i cestou víry.

V roce 1989 tvořily naše církevní skupiny jádro protestní scény, která se pak na podzim rozvinula v široké demokratické hnutí. Nakonec z toho byla pokojná revoluce, země přijala demokracii, brzy došlo ke sjednocení Německa a muž, který teď před vámi stojí, se záhadným způsobem stal spolkovým prezidentem.

V biblickém textu, který čteme, se objevuje slovo „světlo“. Má to důvod, proč jsem začal svou promluvu svým představením: jsem jedním z těch, kdo unikli temnotě. Proto mi připadá, že „světlo“ je v tomto textu klíčovým poselstvím.

Autor listu se odvolává na Boží zjevení, které Ježíše popisuje jako Syna Božího. Právě jsme slavili Vánoce, slavnost, kdy si křesťané po celém světě připomínají narození Božího Syna v Betlémě. Pisatel chce, aby čtenáři pochopili, že Boží vtělení by mělo mít nějaký dopad v jejich životě: musí se změnit k lepšímu. Bude se muset lišit od života těch, kdo mají dojem, že je normální strávit život v nespravedlnosti a hříchu. Když se někdo rozhodne skutečně Ježíše následovat, stane se něco takového: objeví se světlo, „svítící v temném místě“.

Když jsem na začátku řekl, že pocházím z velké dálky, měl jsem na mysli vzdálenost času. Pohled daleko do mého dětství: zima 1946/47, velmi chladno, velká tma kvůli neustálým výpadkům proudu. Dítě se ve tmě bojí. Pak se ale zapálí svíčka. Její světlo bylo slabé, má ale ohromný účinek! Místnost se promění a jediná svíce zažene veškerý strach.

Slovo „světlo“ v našem textu mi připomíná jinou pasáž z Nového zákona. Tam se o věřících říká, že jsou „dětmi světla“.

Opět se dívám na svůj život: Pamatuji si z minulosti tolik různých starostí, obav a nejistot – a tolik otázek!

Jak snadno se to všechno mohlo pro mě stát labyrintem nebo spoutanou existencí. To se ale nestalo. Ne protože bych měl tak silný charakter, ale protože ve všech etapách svého života, kdy jsem nevěděl, jak dál, jsem potkal „děti světla“. Byli to dospělí muži a ženy, v několika případech i mladí – a jsem si jistý, že nikdo z nich se nepovažoval za světlo v temnotě. Ale přítomnost takové osoby v situaci, kdy jsem se cítil pod tlakem, ve mně obnovila sílu překonat strach a vydat se znovu na cestu. Nemáme ani tušení, co můžeme pro ostatní znamenat! Nemáte tušení, co můžete pro ostatní znamenat!

Dovedu si představit, že vaše setkání, vaše duchovní a duševní společenství vás může přetvořit v ty, kdo v temných dobách následují světlo a mohou se stát světlem i pro ostatní.

Když jsem vzpomínal na své dětství a svíčku v pokoji, pravděpodobně si mnozí z vás vybavili scény z Ukrajiny, kde lidé bojují s tmou a zimou, protože zemi bombarduje zhoubný agresor. Co by se stalo s oběťmi války bez podpory ostatních lidí, kteří při nich stojí?

Podívejme se na problémy, které v současné době zaměstnávají politiky a občanskou společnost: Bude mezinárodní společenství schopné přijmout potřebná rozhodnutí v otázce klimatických změn? Vznikne spravedlivější světový řád, nebo útlak a nesvoboda bude ničit další společnosti? Jak chráníme v našich zemích demokracii před jejími nepřáteli? Jak se my v Evropě vypořádáme s lidmi, kteří k nám utekli?

Už těchto několik vět poukazuje na to, že svět nemůže mít budoucnost, pokud nebudou existovat lidé, kteří jsou ochotni se angažovat svými schopnostmi a silami – ať už v celém světě, nebo na vlastním prahu.

A já si dovedu představit, že takový život, který počítá s ostatními, nejenže rozvíjí světlo a inspiruje další lidi, ale také dává také životu mnohem větší hodnotu a krásu.

Milí posluchači a posluchačky, o „světle“ v našem biblickém úryvku jsem mluvil svým vlastním způsobem, ale myslím, že je jasné proč.

Závěrem bych však chtěl upozornit, že v našem textu „světlo“ má znamenat prorocké slovo, které věřící ujišťuje, že v pozemském Ježíši chce být mezi námi přítomen sám Bůh.

K tomu teď nechci říkat žádné teologické poznámky. Chci ale poukázat na něco, co jsem zakusil nejen já, ale i nespočet dalších lidí: Existují slova, která nemůžeme říct sami sobě. Mají svou vlastní kvalitu a mění život. Lidé, kteří zažili neobvyklou sílu takových slov, pak mluví v Bibli o slově Božím. Autor listu nám připomíná, že to slovo, které sami sobě nemůžeme dát, potřebujeme. Tato připomínka se může hodit i lidem, kteří žili dlouhý život. Proto si ji chci vzít ještě jednou k srdci i já.

Já sám sobě požehnat nemůžu. Můžu požádat svého bližního, aby pro mě u Boha vyprosil požehnání a on přislíbil, že i já mohu být požehnáním.

Když se teď dívám na vaše setkání Taizé, představuji si, že nezpíváte, nemodlíte se a nediskutujete proto, abyste unikli světu, ale kvůli tomu, co vám svět dát nemůže: posílení víry, která tímto světem nepohrdá, ale chce ho zlepšit.


Sobota 31. prosince 2022

Promluva bratra Simona, Taizé (Nehemjáš 5, 6b–8b, 10–12)

Při modlitbě jsme slyšeli čtení z knihy proroka Nehemjáše. Příběh, o kterém mluví, se odehrává během sjednocování. Před několika generacemi byla část judského národa přinucena se vystěhovat a nyní měla možnost se vrátit.

Je to poněkud chaotická doba, protože lidé i časy se změnily, ale je to také doba naděje. Svoboda nám umožňuje navázat stará pouta a vytvořit nová. Je to radostný, i když trochu nemotorný začátek.

Jak se v takových přelomových dobách bohužel stává, není to solidarita, která převládne, ale oportunistická logika a vztahy založené na nadvládě. Nehemjáš je tím rozhořčen a rozhodne se s tím něco udělat.

Nicméně je tu ještě naléhavější problém, se kterým je nutné se vypořádat: oprava městských hradeb. Je ohrožena bezpečnost, která chyběla i v minulosti. Čím víc opravy pokročí, tím blíž se zdá útok sousedních zemí. Vrací se nebezpečí, že lidé budou muset znovu domov opustit, dřív než vůbec pořádně zakusí svobodu.

Napětí dosáhne takového stupně, že Nehemjáš musí ozbrojit dělníky a musí do města každou noc přivádět lidi z venkova. A v této chvíli se rozhodne shromáždit elitu společnosti a promluvit o sociální spravedlnosti. Ztratil snad smysl pro to, co je opravdu důležité, nebo chce vyjádřit, že spravedlnost je natolik důležitá, že ovlivňuje dokonce i přežití národa?

Nehemjáš předvídá, připravuje se na budoucnost, přestože je situace tak obtížná, že by bylo úplně normální, kdyby mu zbývaly síly jen na přítomnost. Pokud bychom se nechali jeho příkladem inspirovat, můžeme se sami sebe ptát, jestli je to realistické. Kde najít energii na to, abychom se zabývali podstatnými záležitostmi, když se musíme neustále zabývat tím, co je právě naléhavé?

Nehemjášovi se podařilo několika slovy a příkladem zavést solidaritu, která spočívá v tom, že se dluhy chudých rozpustí v bohatství bohatých. V krátké době se mu podaří reforma, na kterou mnoha vůdcům nestačí celý život.

Přitom argument, který Nehejmáš použije, je úplně jednoduchý. Mohlo by se zdát, že jakákoliv vzdělaná osoba, jako byl on, by s ním mohla přijít: pokud je člověk povolán ke svobodě, pak nikdo nemá právo zneužívat jeho práci. Tato myšlenka vychází z hlavního poselství prvních biblických knih.

Nenaznačuje Nehemjášův příklad, že podstatné je široce sdílet skutečnost a že už v tom, že ji hledáme, můžeme najít sílu žít ji jak pro sebe, tak pro druhé? Můžeme se tedy sami sebe ptát: Co mi pomáhá hledat, co je podstatné? A s kým to sdílím?

Printed from: https://www.taize.fr/cs_article35161.html - 20 May 2024
Copyright © 2024 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France