Bratr Alois 2013
Návrat ke zdrojům důvěry v Boha – čtyři podnětyDopis „Na cestě k nové solidaritě“, publikovaný minulý rok v Berlíně, bude i v následujících třech letech pomáhat našemu hledání. Rok 2013 bychom chtěli věnovat hledání cest, jak „se vrátit ke zdrojům důvěry v Boha“. Vede nás k tomu i „Rok víry“, který zahájil papež Benedikt XVI. Pokračovat v hledání nám pomohou i následující čtyři podněty.
První podnět – Společně rozmlouvejme o své cestě víryCo je smyslem našeho života? Jak se stavět k utrpení a smrti? Co dává radost ze života? To jsou otázky, na které je každá generace a každý člověk povolán reagovat. Hotové odpovědi nestačí. „A co když Bůh existuje…?“ Otázka Boha nezmizela z obzoru, avšak zcela se změnil způsob, jakým je kladena. To, že se v dnešní době klade důraz na individualitu, je pozitivní v tom, že se vysoce cení lidská bytost, její svoboda a nezávislost. Ani ve společnostech, kde hraje náboženství velkou roli, již není důvěra v Boha samozřejmostí, ale vyžaduje osobní rozhodnutí. „Bůh přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět.“ (1 Tm 6, 16) Tato slova apoštola Pavla zní i dnes velmi aktuálně. Jaký z nich vyvodit závěr? Hledejme společně, rozmlouvejme o otázkách víry s druhými: věřícími, agnostiky i ateisty! Hranice, která prochází mezi vírou a pochybností, se týká věřících stejně jako nevěřících. Když ti, kdo hledají Boha, vyjadřují víru neokázale, bez pádných argumentů, neznamená to, že věří méně. Jsou jen citlivější k Boží přesažnosti a odmítají Boha uzavřít do pojmů. Jestliže Boha není možné vidět, jak mohli první křesťané říct, že v Ježíši vidíme Boha? „On je obraz Boha neviditelného,“ píše opět apoštol Pavel. (Kol 1, 15) Ježíš je s Bohem jedno. Je pravý Bůh a pravý člověk, aniž by v něm tyto přirozenosti byly rozděleny, anebo smíšeny. Kolika zápasů bylo v dějinách třeba k upřesnění smyslu těchto paradoxních vyjádření Božího tajemství! Ta ovšem nenahrazují osobní hledání, ale jsou znameními na cestě. Vším, čím Ježíš je, a vším, co dělá, ukazuje, že Bůh je láska. Zjevuje Boží srdce. Bůh není nějaká libovolná síla, ale ten, který nás miluje. Jména „Otec“, „Syn“ a „Duch svatý“ vypovídají o tom, že Bůh je společenství, vztah, dialog a láska natolik, že tito tři jsou jedno. Tento paradox křesťanské víry je tak velký, že se nikdy nemůžeme považovat za vlastníky pravdy. Druhý podnět – Hledejme, kde se setkat s KristemJežíš neučil pouhou teorii: žil náš život jen s tím rozdílem, že v něm zazářila Boží láska bez jediného stínu. Přesto mu za jeho života mnozí nedůvěřovali: „pomátl se“ (Mk 3, 21), „staví se Bohu na roveň“ (srov. J 5, 18). Nikdo není nucen, aby v něj věřil. Víra ale není pouhý pocit. Je to i rozumový počin; pro víru v Krista je možné se uvědoměle rozhodnout. Ježíš důvěřoval i těm, kterým společnost odmítala dát důvěru. Navracel jim důstojnost. Přijal opovržení a odmítání, aby se na něm zjevila láska, kterou má Bůh k ubohým a těm, kteří stojí na okraji společnosti. S Kristem se setkáváme, když čteme v evangeliu o jeho životě. I dnes se nás ptá: „Za koho mě pokládáte?“ (Mt 16, 15) Řekl také, že nám dává sebe sama v eucharistii. Příští rok budeme hledat konkrétní možnosti, jak přispět k uskutečnění viditelného společenství lidí, kteří milují Krista. S Ježíšem se setkáváme v těch, které obzvlášť miloval, v nejchudších z chudých. „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 40) Pravdivost těchto Kristových slov bychom chtěli dosvědčovat během přípravy našeho setkání v roce 2015. Můžeme se s ním setkat, když hledíme na jeho svědky, kteří na něj spoléhají. Vydejme se, sami anebo společně s druhými, k těm, jejichž život byl setkáním s Kristem proměněn, a naslouchejme jim. Čtěme společně o životě svědků víry, jakými byli František z Assisi, Josefina Bakhita, Dietrich Bonhoeffer, Matka Tereza, Óscar Romero, Alexandr Meň… Byli to lidé velmi různí, s jedinečnými dary. Neměli bychom se je snažit kopírovat, může nás však inspirovat, jak je důvěra v Krista změnila. Měli své nedostatky. Všichni ale rozmlouvali v modlitbě s Bohem, třebaže někteří z nich zažívali také vnitřní temnotu. Přátelství s Kristem jim dalo svobodu, a tak se mohlo rozvinout to nejlepší v nich. Třetí podnět – Přemýšlejme, jak se spoléhat na BohaVěřit v Boha, důvěřovat mu, znamená spoléhat se na něj. Kdo má víru, není zbaven otázek ani nemá snadnější život, ale nachází stabilitu a výchozí bod. Není již závislý na úspěších či nezdarech, tedy na sobě samém, ale patří někomu Jinému, tomu, který nás miluje. Nikdo nemůže žít, aniž by na něco spoléhal; v tomto smyslu tedy každý člověk něčemu věří. Ježíš nás zve, abychom jako on spoléhali na Boha. Učí nás modlit se „Otče náš, který jsi na nebesích“. Tichá adorace podněcuje rozjímání a porozumění, především nás ale staví před Boží tajemství a do jeho středu. Dopřát si chvíle „sabatu“, chvíle zklidnění a zastavení, nabídnout pár hodin týdně ze svého času, aby blízký kostel mohl být otevřený, modlit se s druhými, účastnit se bohoslužeb místní církve a slavit každý týden památku Kristovy smrti a zmrtvýchvstání… Tím vším dovolujeme Bohu, aby našel místo v našem každodenním životě. Každý člověk má vnitřní život, ve kterém se prolínají světlo a temnoty, radosti a obavy, důvěra a pochybnosti a kde dochází k podivuhodným objevům. Když si uvědomujeme, že jsme milováni, a sami milujeme, když zažíváme přátelství nebo když se radujeme z krásy stvoření či lidské tvořivosti, zřetelně vnímáme, že život je krásný. Tyto chvíle nás mnohdy překvapí; jako světlo odjinud mohou přijít dokonce i uprostřed utrpení. V takových okamžicích můžeme ve svém životě docela prostě pociťovat přítomnost svatého Ducha. V dnešní době, kdy mnozí zažívají rozvraty a nenadálé životní otřesy, může být vztah s Kristem základem kontinuity, může dávat životu smysl. Víra nás nezbavuje vnitřních rozporů, ale Duch svatý nás uschopňuje k životu v radosti a lásce. Čtvrtý podnět – Nebojme se otevřít budoucnosti a druhýmPřesvědčení víry nás neuzavírá do sebe samých. Důvěra v Krista nás naopak vede k důvěře v budoucnost a v druhé lidi. Podněcuje nás, abychom se s odvahou postavili tváří v tvář problémům našeho života a dnešní doby. Víra nás pevně ukotvuje v Boží budoucnosti, ve vzkříšeném Kristu, s nímž nás neodlučně spojuje. I když v evangeliu nenajdeme žádné spekulace o životě po smrti, čerpáme z něj naději, že spatříme Krista, který je již nyní naším životem. Víra nás vede k tomu, abychom se už nebáli ani budoucnosti, ani ostatních. Spoléhání víry není naivní. Uvědomuje si zlo, které je v lidstvu přítomné, temnoty našich srdcí, ale nezapomíná přitom, že Kristus přišel kvůli všem lidem. Důvěra v Boha umožňuje, abychom se na druhé, na svět a na budoucnost podívali novým pohledem, očima vděčnosti a naděje, očima schopnýma uvidět krásu. Důvěra v Boha v nás probouzí tvořivost. Spolu se sv. Řehořem, který žil ve 4. století, můžeme zpívat: „Čí mysl tě může pochopit? Všechno tvorstvo tě chválí, tebe, který všechno převyšuješ. K tobě se obrací touha všech.“ |