Doufat i tam, kde už naděje není

‎

Když naslouchám mladým lidem v Taizé nebo jinde[1], z nichž mnozí jsou v každodenním životě konfrontováni s tvrdou realitou, přemýšlím, kde berou sílu pokračovat. Pokud žijí ve válečných oblastech, je tato otázka ještě naléhavější.

Odkud pochází odolnost a vytrvalost, kterou mají i v těchto zdánlivě beznadějných situacích? Když jsem jim naslouchal, pochopil jsem, že důvěra v Boha umožňuje věřícím živit naději. A skrze Ježíšovo vzkříšení roste jistota, že smrt nebude mít poslední slovo.

Důvěra ve vzkříšení dává naději, že vyčerpání života neznamená konec. Jsme povoláni k něčemu většímu. Právě o tuto naději se tito mladí lidé chtěli se mnou podělit. Je to naděje, která nepřestává ani tam, kde naděje není, protože když se zdá všechno ztracené, počítá s tím, že nastane nový život.[2]

Maria zpívala ve své písni chvály a naděje: „Bůh prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ (Lk 1, 51–53) Ano, odvažme se spolu s ní zpívat a modlit se, aby se situace změnila. Přestože to vypadá, že Bůh mlčí, může se najednou ukázat cesta.[3]

I když se může zdát, že to nestačí, snažme se dělat, co můžeme, abychom projevili solidaritu lidem v nouzi, kteří jsou v našem okolí, těm, které zasáhla válka nebo byli nuceni opustit svou vlast. Neumožní nám to mít naději i tam, kde už není naděje?

Následující zamyšlení vycházejí z velké části z mých letošních setkání a konverzací s mladými lidmi, kteří bydlí v zemích, kde probíhají válečné a další konflikty. Jsem velmi vděčný všem, kteří se podělili o své zkušenosti a myšlenky, i našim nejmladším bratrům, jejichž pozorné rady mi pomohly tento text uspořádat.

Odvaha mít naději

Často se zdá, jako by to, co vidíme a vnímáme kolem sebe, bylo v rozporu s Boží láskou, které toužíme důvěřovat. Zmítáme se mezi tím, co je už dáno, a tím, co teprve přijde. To není vždycky moc příjemné. Když se ale tato situace otevře naději, že bude naplněna,[4] pak se v nás něco osvobodí.

Naděje vyžaduje trpělivost. „Doufáme v to, co nevidíme,“ říká apoštol Pavel. (Ř 8, 25) Jsme obráceni k tomu, co přijde v plnosti v Božím čase, ale zároveň nás trápí „navenek boje, uvnitř úzkosti“ (2 K 7, 5). Odvážíme se v tomto prostoru setrvat, místo abychom z něj utíkali?

„Abraham uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo.“ (Ř 4, 18) Abraham, praotec mnoha lidí víry, doufal v Boží zaslíbení ještě dlouho potom, co už nebylo rozumné naději mít. On a jeho žena Sára obdrželi to, co se jim zdálo nemožné.

Prorok Jeremiáš investoval do budoucnosti v době, kdy byla jeho země zpustošena válkou, jejím obyvatelům hrozilo vyhnanství a on sám byl ve vězení: byl si tak jistý, že Bůh neopustí svůj lid, že si koupil pole. (Jer 32, 6–15)

Takové úžasné gesto naděje způsobuje, že se víra stává skutečnější. Je to pevná důvěra v to, co je zatím neviditelné, a dokonce nejisté. Dokážeme si takovou naději udržet? To konečně znovu otevírá zdroj radosti.[5] I v těch nejsložitějších lidských situacích se může stát skutečností to, v co jsme se ani neodvažovali doufat.

V mnoha zemích zpustošených válkou dnes vznikají neuvěřitelné iniciativy naděje[6].

Naslouchat lidem naděje

Naslouchání lidem, kteří žijou uprostřed utrpení a násilí, nám pomůže lépe pochopit, co znamená naděje. Nepovede nás Bůh právě prostřednictvím jejich hlasů?

Když jsem se dvěma bratry byl na návštěvě Ukrajiny, řekl nám jeden církevní představitel: „Modlitba otevírá prostor, který umožňuje uzdravení.“ Jeho poznámka mě velmi zasáhla. Neustále se setkává s bolestí svého lidu a vidí, že věřící můžou ve svém vnitřním životě zůstat otevření a přijmout to, co je nové.

Jde o proces, který nemusí nutně přinést okamžité výsledky, ale který, třeba doprovázen dalšími prostředky, otevírá dveře k překonání bolestí a smutku a probouzí naději na uzdravení lidstva. Modlitba dává sílu stát si za svým tváří v tvář nejsložitějším situacím.[7] Když se zdá, že všechno pohlcuje temnota, prolamuje vlny sklíčenosti.

Jedna Palestinka žijící ve Francii, jejíž rodina žije v Gaze, nám napsala: „Láska, která nese zraněné a křehké, dává novou sílu. Připomíná mi to ochrnutého muže zmiňovaného v evangeliu[8], kterého přinesli jeho přátelé a jejich víra. Modlitba je také způsob odporu, a to je pro mě důležité. Ale jsem člověk: když jsem se dozvěděla o smrti dvou členů mé rodiny, přemohl mě vztek, křičela jsem a brečela… Když jsem se uklidnila, uvědomila jsem si, že i v utrpení a zoufalství je Bůh s námi a že nás nese.“

Letos v létě při návštěvě Taizé řekla: „Každé ráno se modlím, abych našla sílu milovat, a ne nenávidět.“ Její slova jsou jako světlo na cestě.

Mladá žena z jedné asijské země zmítané válkou mi řekla: „Naši lidé jsou zdrceni, ale nacházejí útěchu v evangeliu. Jak často byl na útěku Boží lid? A přesto, bez ohledu na to, jak těžká byla situace, vytvářeli společenství. Bůh má s námi možná větší plány, ale musíme se soustředit vždycky na dnešek. Schopnost prožívat přítomný den je darem a znamením, že život se má žít v plnosti. V modlitbě je zdroj pokoje, který nám umožňuje vzájemně se povzbuzovat a nacházet smysl ve sdílení a solidaritě.“

Slyšel jsem tato slova z Libanonu: „Moje matka je svědectvím naděje. Vždy zůstala stát všemu navzdory. Díky ní jsem dnes tím, kým jsem. Naučila nás věřit v Boha a modlit se. Každý člověk, který žije z důvěry, důvěru odráží, protože pije z pramene a může se stát svědkem.“

Kdo jsou ti svědkové naděje, které může každý z nás objevit a naslouchat jim ve svém okolí? Otevřme uši, abychom slyšeli, co nám chtějí říct.

Usilovat o naději

Jak reagujeme, když nám plány nevyjdou a naděje je zmařena? Ježíš nám dává klíč, jak můžeme zůstat lidmi naděje. Když viděl velký zástup hladových lidí, „bylo mu jich líto“, doslova „jeho srdce jim vyšlo vstříc“[9]. A našel způsob, jak naplnit jejich potřeby.

Toto odmítnutí rezignovat v situacích, kdy jsou lidé v tísni, umožňuje, aby se v nás formovala naděje. Je to opak pasivního čekání, zahrnuje zápas[10], bez toho to nejde. I samotná touha po naději nás může vést k překročení prahu mezi tím, co je možné pro lidi, a tím, co je možné pro Boha.

Naděje darovaná Kristem nám dává předtuchu toho, co se má v plnosti uskutečnit v Boží budoucnosti. Je jako lodní kotva.[11] Drží nás pevně, když zuří bouře. Umožňuje nám uskutečňovat malá znamení věrnosti povolání, které jsme přijali, a lidem, kteří nám byli svěřeni. Je také jako přilba[12], co nás chrání před nepřízní osudu, která na nás může dopadat.

Pravidla Taizé hovoří o tom, že se nikdy nesmíme smířit s „pohoršením z rozdělení křesťanů, kteří se ochotně hlásí k lásce k bližnímu, ale zůstávají mezi sebou rozštěpení“. Pro bratra Rogera nebyla jednota křesťanů[13] nikdy cílem sama o sobě, ale cestou, která má vést k pokoji v lidské rodině.[14]

Skromné keře zimostrázu v okolí Taizé, které v posledních letech dvakrát zpustošili škůdci, náhle znovu ožívají. Z toho, co bylo zdánlivě mrtvé, vyrůstají čerstvé větvičky a šeď se mění v zeleň. Příroda bojuje o přežití a tím zrcadlí a povzbuzuje i náš zápas o naději. Naděje pro tvorstvo[15] a naděje, kterou dává dobré Boží stvoření, jdou ruku v ruce s nadějí pro lidstvo.[16]

Zůstávat lidmi naděje

Když čelíme situacím, ve kterých se zdá, že vzájemné porozumění není možné, může naděje lehce vyhasnout. Vytváření atmosféry podezřívavosti přináší riziko, že se ostatní chytí do sítě nedůvěry.

To se může stát v našich společenstvích, církvích a rodinách, stejně jako ve společnosti a v zemích, ze kterých pocházíme. Tato dynamika může být skrytá nebo otevřená, ale vždycky nás vyčerpává. Přesto jsou chvíle, kdy tváří v tvář nespravedlnosti musíme zlo odsoudit, aby lidé nadále nebyli oběťmi jiných lidí.[17]

Abychom si zachovali naději, potřebujeme jeden druhého. Naděje vzkvétá, když jsme pozorní k potřebám druhých. Jsou lidé, kteří se i uprostřed největšího neštěstí rozhodnou, že budou žít, usmívat se a každý den nabídnou to málo, co je v jejich silách.

Naděje je spojena s pravdou[18] a spravedlností. Je to proto, že jsou to vlastnosti Boha? Nevidíme je snad v životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše? Pokud chceme živit naději, musíme čelit skutečnosti, jaká je, a vidět ji ve světle Božích zaslíbení[19].

Jeden mladý člověk, který žije v zóně konfliktu, mi řekl: „Seděl jsem v kavárně a četl si knihu, když kolem nás začaly létat rakety. Ostatní byli rozrušeni a utíkali ven, ale já jsem se rozhodl zůstat a knihu si dočíst.“ Ukrýt se by bylo také rozumné řešení, ale sdílení tohoto příběhu je protestem naděje proti neodvratnosti války.

Jeden z bratrů mi řekl: „Naděje je provokativní a co víc, je nakažlivá. Opakem naděje je lhostejnost nebo rezignace. Při své nedávné návštěvě země, ze které pocházím a která je zasažena válkou, jsem viděl smutné, ustarané a vystresované tváře lidí. A tak jsem se sám sebe ptal: ‘„Co můžu udělat?“ A napadlo mě: kdykoli pojedu autem a budu mít přednost, zastavím a dám přednost tomu přede mnou. Stojí mě to pět vteřin. A viděl jsem, jak se na tuto drobnost ostatní tváří, jak to trochu zmírní bolest mého bratra nebo sestry.

Všechno v nás se brání válce a smrti… Všechno v nás usiluje o život a krásu.“ [20]

Velikonoční naděje

Kde se právě nacházím? U paty kříže na Velký pátek? V radosti Velikonoční neděle? Nebo čekám a nevím, kam se obrátit na Bílou sobotu?

Ať už stojím kdekoli, mohu zahlédnout cestu naděje? Otevírá se přede mnou, když pohlédnu na Ježíše, který z lásky ke všem daroval svůj život a ukázal nám lásku, která je silnější než všechna moc násilí, nenávisti a smrti.

Naděje se neopírá o analýzu situace, ale o to, co je často jen mihotavým plamínkem důvěry. Tento plamínek je sice slabý, ale hoří i v nejhlubší noci, jak to zažívali také Ježíšovi přátelé. V čase jeho největší zkoušky ho mnozí opustili. Jeho láska jim však umožnila návrat.

Kdybychom tak mohli poznat vzkříšeného Ježíše! Jeho přítomnost ale nezávisí na našem poznání. Beznaděj nás někdy zaslepuje, jako zaslepovala Marii Magdalskou. Vzkříšený Ježíš se Marie ptal: „Proč pláčeš?“ a „Koho hledáš?“ (J 20, 15) Tato druhá otázka je ozvěnou prvních slov, která v Janově evangeliu pronesl: „Co hledáte?“ (J 1, 38) Poté, co vstoupil do nejhlubšího lidského zármutku a smrti, se ukáže, že hledání smyslu je ve skutečnosti touha po něčí přítomnosti.[21]

Vzkříšený Ježíš, který žije v Bohu, nás přitahuje k sobě.[22] Setkává se s námi v našem nitru, ať už je naplněno smutkem, nebo radostí. Vzkříšený Ježíš nám otevírá svůj vztah k Otci a ke společenství s druhými v Duchu svatém. Už nejsme zajatci vlastního zoufalství – nový život je možný.

Pavel píše: „Naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5, 5) Žijme z této lásky. Kéž nás Duch svatý vždy vede!

Poutníci naděje, poutníci pokoje

Víra ve vzkříšení umožnila mnoha lidem, aby uprostřed trápení přilnuli k naději. Je to zdroj, který nás vede za hranice toho, co pro nás není možné, abychom nechali své srdce vyjít vstříc druhým a jednat.

Uvěřit v Ježíšovo vzkříšení vyžaduje velkou odvahu a smělost. Znamená to usilovat o to, aby nás neochromila přítomnost smrti a zkázy, které jsou dnes kolem nás.

Bůh může vytvořit něco nového i ze situací, které se zdají beznadějné. Může vykřesat život ze smrti, a dokonce smíření z konfliktu.

Ženy, Ježíšovy přítelkyně, které přišly časně ráno o Velikonocích k jeho hrobu, se ptaly: „Kdo odvalí kámen?“ (Mk 16, 3) Které kameny v našem životě musíme nechat Boha odvalit, aby se v nás zrodil nový život?

Tento nový život nám pomáhá vstát. Vede nás na společnou cestu s ostatními. Stáváme se poutníky té naděje, kterou v sobě nosíme. Není to také naděje na mír? Vždyť „Kristus je náš pokoj“. (Ef 2, 14) Uslyšíme ho, jak nám říká: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám;[23] ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (J 14, 27)

Jako poutníci pokoje[24] chápeme, že skutečný mír není možný bez spravedlnosti.[25] Pokoj, který v sobě nosíme a který pochází z naděje, z níž žijeme, nás činí vnitřně svobodnými. Umožňuje nám milovat život, vzdorovat nespravedlnostem a prostřednictvím Ducha svatého v tom vytrvat.

Jednoho dne se možná budeme modlit slovy Zachariášovy písně. Starší muž v okupované zemi se radoval z nečekaného narození a slavil: „pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje“ (L 1, 78–79).

Jsme připraveni mít naději i tam, kde už naděje není?

Vzkříšený Kriste, tys přítomností Ducha svatého vlil do našich srdcí Boží lásku a umožňuješ nám mít naději i tam, kde už není naděje. A z hloubi našeho nitra postupně vyvěrá překvapivý pokoj. Buď pochválen!

[1] V květnu 2024 jsme se dvěma bratry putovali jako poutníci válkou zničenou Ukrajinou. Během léta jsme v Taizé přivítali mladé lidi z Myanmaru, Nikaraguy a Ukrajiny. Na podzim jsem rozmlouval online s mladými lidmi z těchto zemí a také z Betléma a Libanonu. Zároveň se čtyři moji bratři vrátili na Ukrajinu a procestovali ji od východu na západ.

[2]  „Bez předchozí zkušenosti naprosté absence horizontu, která je jako noc za bílého dne a nutí jednotlivce i národy zbavit se iluzí, není naděje.“ Corine Pelluchonová v knize L’espérance, ou la traversée de l’impossible (Éditions Payot & Rivages, Paříž 2023), str. 8

[3]  „Naděje je lidskou odpovědí na Boží mlčení.“ Jacques Ellul, cituje Anne Lécuová in www.revue-etudes.com/article/esperer/24779 [http://www.revue-etudes.com/article/esperer/24779]

[4]  Gustavo Gutiérrez v komentáři k Dt 4, 31 píše: „Bůh na smlouvu nezapomene; věrnost je především paměť. Být věrný znamená pamatovat si, nezapomínat na své závazky, mít smysl pro tradici. Věrnost smlouvě znamená pamatovat na zdroje smlouvy a její požadavky. (…) Skutečná věrnost však předpokládá víc než to; vyžaduje také, co nemusí být na první pohled zřejmé, a to obrácení k budoucnosti. Mít paměť neznamená fixovat se na minulost. Vzpomínka na včerejšek je důležitá, ale jen proto, že nám pomáhá vsadit na zítřek. (…) Věrnost nespočívá v tom, že budeme bez iniciativy setrvávat ve vyšlapaných cestách, ale že je budeme neustále obnovovat; vede nás – měla by nás vést – k inovacím, ke změnám, k navrhování nových projektů.“ (Gustavo Gutiérrez, El Dios de la vida, Ediciones Sígueme, Salamanca, 1992, str. 82–83).

[5]  Mnozí mladí lidé, kteří žijí ve válečných oblastech a s kterými jsem hovořil, mluvili o významu zpěvu jako zdroje radosti a síly. Tento dopis bude zveřejněn během evropského setkání v Tallinnu konaného na přelomu let 2024–2025. Nezapomínejme na „zpívající revoluci“, která tolik přispěla k tomu, že Estonsko v roce 1991 získalo pokojnou cestou nezávislost. Lidé vyšli do ulic se zpěvem, aby se postavili hrozbě, které čelili.

[6]  Jeden z našich bratří potkal na pouti osobu, která mu řekla: „Přebývá ve mně tvůrčí hněv.“ Právě tato síla ji poháněla k tomu, že chtěla udělat alespoň jednu malou věc, která by změnila současnou situaci.

[7]  „Od starce [Siluana] se [Sofronij Sacharov] naučil mnohému, co mělo zásadní význam pro jeho duchovní život. Především tyto dvě věci: jak čelit pocitu opuštěnosti, když místo Boha člověk v modlitbě zakouší jen stísněnou prázdnotu, a jak se vyrovnat s úzkostí, která provází intenzivní modlitbu za trpící svět. První dostala smysl díky konceptu opuštěnosti od Boha, který Sacharov později rozvinul hlouběji, druhá díky příkazu zjevenému starci v modlitbě, který jej předal svému žákovi: ‘„Drž svou mysl v pekle a nezoufej!“ Norman Russell, Theosis and Religion (Cambridge University Press 2024), str. 169

[8]  Viz Marek 2, 1–12. Povšimněme si síly naděje, kterou měli přátelé tohoto muže, takže překonali všechny překážky a prokopali se střechou domu, aby se mu pokusili pomoct a donesli ho k Ježíšovi.

[9]  Řecké sloveso σπλαγχνίζομαι (splanchnizomai) vyjadřuje velmi silnou emoci. Popisuje vřelou, soucitnou reakci na potřebu. Těžko se překládá: soucit, lítost, sympatie, to všechno částečně postihuje jeho význam. Ale „jeho srdce jim vyšlo vstříc“ možná plněji vyjadřuje niternou reakci, kterou sloveso naznačuje. V Matoušově evangeliu (viz 14, 14; 15, 32; 18, 27; 20, 34) toto sloveso neoznačuje pouze emoci nebo pocit, ale i praktickou reakci, která odpovídá potřebě. V tomto případě Ježíš uzdraví nemocného a poté nakrmí zástup. Emoce vyústí v starostlivou a účinnou akci. Toto sloveso v kostce vystihuje celé evangelium.

[10]  Srov. 1 Tim 4, 10: „Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících.“

[11] Srov. Židům 6, 19

[12]  Srov. 1 Tessalonickým 5, 8

[13]  Synoda o synodalitě umožnila katolické církvi rozpoznat a ocenit rozmanitost, která v ní už existuje. Důležitá byla na této synodě role delegátů z jiných církví. Nedává to novou naději ekumenickému povolání cesty k jednotě všech, kdo milují Krista?

[14] Taizé bylo založeno během války. „Podobenství společenství“, které se snažíme jako bratři různých církví, zemí, kultur a věků žít, potřebuje neustálou péči, aby bylo znamením naděje tváří v tvář rozdělení v lidské rodině.

[15]  Srov. Římanům 8, 21–23

[16]  Jak můžeme tváří v tvář výzvě změny klimatu a úbytku biologické rozmanitosti prohloubit péči o náš společný domov, kde je vše propojeno?

[17] V naší komunitě Taizé pokračujeme v dopracovávání se k pravdě v souvislosti s obviněními některých bratří ze zneužívání a napadení. Odvaha lidí, kteří trpěli a promluvili, nás musí nutit k tomu, abychom se od nich stále více učili. Tak často hledají znovu a znovu novou naději a život. Motivují nás k tomu, abychom dělali vše, co je v našich silách (viz www.taize.fr/protection [https://www.taize.fr/protection]), aby setkání konaná v Taizé i jinde byla pro všechny bezpečná a také abychom zvyšovali povědomí o daných problémech. Jsme také vděčni za práci komise pro uznání a odškodnění (viz www.reconnaissancereparation.org/ [https://www.reconnaissancereparation.org]), která naslouchá obětem a zprostředkovává jim pomoc.

[18]  „Věřím, že naděje je spojena s pravdou. Dokud jsem si nepřipouštěla vyhlídku na smrt, nemohla jsem naději mít. To platí vždycky. Jako křesťané můžeme mít tendenci utíkat ze situací, které v nás vyvolávají zoufalství – politicky, ekologicky, lidsky… Je normální, že jsme jimi pobouřeni, ale zdá se mi, že nás naděje vybízí, abychom právě tam, v realitě těchto situací, stáli a dívali se na ně v pravdě. Georges Bernanos hodně mluví o naději jako o hrdinské ctnosti. Je to ctnost, která nás pudí něco udělat, k tomu, abychom neutíkali, abychom bojovali za to, co víme, že je dobré, nebo v to věříme. Naděje nás vede k Božímu zaslíbení.“ Clémence Pasquierová, rozhovor Clémence Houdailleové, 11. 10. 2024 v La Croix

[19]  V kikujštině (jazyk gĩkũyũ) je jednou z Božích vlastností, že Bůh je „nadějehodný“ – „Mwihokeku“: Bůh, v něhož můžeme vkládat naději. Mwĩhoko – naděje; Wĩhokeku – nadějehodnost; Mwĩhokeku – hodný naděje, např. ngai nĩ mwĩhokeku | Bůh je hoden naděje.

[20]  „Znamená-li naděje vzít na vědomí současná nebezpečí, učí nás také žít v přítomnosti a věřit v budoucnost, aniž bychom prodlévali v minulosti a nechali se ovládat záští. Je konečně tím, po čem naše duše touží. Její nepřítomnost v nás vyvolává hořkost nebo násilí. Stejně jako láska v Písni písní i naděje vdechuje do těla, které opustila touha, zase život.“ Corine Pelluchonová v knize L’espérance, ou la traversée de l’impossible (Éditions Payot & Rivages, Paříž 2023), str. 13–14).

[21]  „Je to právě osoba na kříži, která trpí jako my, která se stala nikým a která osvětluje naši tragickou lidskou existenci… Nehledíme na Ježíše jako na pouhý příklad k následování, ani se ho nemáme snažit zbožňovat. Vidíme Ježíše jako Boha, který na sebe bere lidskou podobu, trpí a pláče s námi.“ Kwok Pui Lanová, teoložka pocházející z Hongkongu, „Bůh pláče s naší bolestí“, in Nové oči pro čtení: Biblical and Theological Reflections by Women from the Third World (Biblické a teologické úvahy žen ze třetího světa). John S. Pobee a Barbel von Wartenberg-Potter (Meyer Stone Books, Bloomington, IN, 1987), str. 92

[22]  Srov. Jan 12, 32

[23]  „Svůj pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám.“ (J 14, 27) Charakteristickým rysem vyspělého člověka je nenechat se snadno pohnout věcmi tohoto světa, znepokojovat se strachem, rozrušovat se podezíráním, otřásat se hrůzou, trápit se zármutkem, ale stát pevně v klidu víry jako na pevném a velmi bezpečném břehu, tváří v tvář hrozivé záplavě a bouřím světa. Právě tuto stálost vnesl Kristus do myslí křesťanů a vlil do nich vnitřní pokoj, který je dopřán těm, kdo prošli zkouškami.“ Ambrož Milánský, Traktát III, Jákob a blažený život 6, 28, citováno v Soyons l’âme du monde, str. 109 (Les Presses de Taizé, 1998 a 2025)

[24]  Viz www.taize.fr/pilgrims-of-peace [http://www.taize.fr/pilgrims-of-peace]

[25]  Viz Žalm 85, 11 „Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení.“