Hodnota ticha

Třikrát denně se na kopci v Taizé vše zastaví: práce, biblické úvody, rozhovory. Zvony volají každého do kostela k modlitbě. Stovky, nebo dokonce tisíce převážně mladých lidí z celého světa se modlí a zpívají spolu s bratry komunity. Písmo se čte v několika jazycích. V centru každé společné modlitby je dlouhé ticho, jedinečný prostor pro setkání s Bohem.

Ticho a modlitba

Pokud si za svého průvodce zvolíme nejstarší modlitební knihu, biblické Žalmy, všimneme si dvou hlavních forem modlitby. Jednou z nich je nářek a volání o pomoc. Druhou je vzdávání díků a chvála Boha. Existuje ale ještě další, nenápadnější druh modlitby, který se neskládá ani z požadavků ani otevřeného vyjádření chvály. Například Žalm 131 nevyjadřuje nic jiného než ztišení a důvěru: „chovám se klidně a tiše … čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.“

Občas naše modlitba oněmí. Pokojné společenství s Bohem se obejde beze slov. „Chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky.“ Jako spokojené dítě, které přestalo plakat v matčině náručí, tak může „moje duše být se mnou“ v Boží přítomnosti. Modlitba pak nepotřebuje slova, a možná ani myšlenky.

Jak je možné takového vnitřního ticha dosáhnout? Občas jsme zdánlivě tiší, ale uvnitř vedeme sáhodlouhé debaty, přeme se s imaginárními partnery nebo sami se sebou. Utišení naší duše vyžaduje jistou jednoduchost: „Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu.“ Ticho znamená uvědomit si, že starostmi mnoho nezmůžu. Ticho znamená přenechat Bohu to, co je mimo moji moc a schopnosti. I krátký okamžik ztišení je jako posvátné zastavení, sobotní odpočinek, oddech od starostí.

Hemžení našich myšlenek můžeme přirovnat k bouři, která zasáhla učedníky na lodi na Galilejském jezeru, zatímco Ježíš spal. Stejně jako oni i my můžeme být bezmocní, ustrašení a neschopní utišit sebe sama. Ale Kristus může přijít na pomoc i nám. Stejně jako pohrozil větru a moři a nastalo „velké ticho“, může utišit i naše srdce rozrušené strachem a starostmi (Mk 4).
Když zůstáváme v tichu, doufáme a důvěřujeme v Boha. Jeden žalm napovídá, že i ticho je formou chvály. Na začátku Žalmu 65 čteme: „Tobě, Bože, patří chvalozpěv.“ Tento překlad pochází z řečtiny, ale ve skutečnosti hebrejský text ve většině Biblí zní takto: „Ztišení znamená tebe chválit, Bože.“ Když skončí slova a myšlenky, Bůh může být chválen v tichém úžasu a obdivu.

Boží slovo – hrom a ticho

Na Sinaji Bůh promluvil k Mojžíšovi a Izraelitům. Hrom a blesky a ještě hlasitější zvuk polnice předcházel a provázel Boží slovo (Ex 19). O několik století později se prorok Elijáš vrací na tuto Boží horu. Tam zažívá bouři, zemětřesení a oheň stejně jako jeho předkové a byl připraven zaslechnout Boha v burácení hromu. Ale Pán nebyl v žádném z těchto známých mocných jevů. Když skončil hluk, Elijáš uslyšel „hlas tichý, jemný“ a Bůh k němu promluvil (1 Kr 19).

Mluví tedy Bůh burácivým hlasem nebo jemným vánkem? Máme si brát za vzor lid na Sinaji nebo proroka Elijáše? To je možná špatná alternativa. Ohromující jevy spojené s darem Desatera přikázání podtrhují jejich vážnost. Jejich zachovávání nebo odmítnutí je otázkou života a smrti. Pokud vidíme běžet dítě zrovna pod kola jedoucího auta, je správné křičet z plných plic. V podobných situacích zvěstují Boží slovo proroci tak, že z toho brní uši.

Hlasitý projev lze jen těžko přeslechnout, jak je působivý. Ale málokdy se dotkne srdcí. Člověk se takovému projevu spíš brání, než by ho přijal. Elijášova zkušenost ukazuje, že Bůh nechce budit dojem, ale chce být pochopen a přijat. Bůh si ke svému projevu zvolil „hlas tichý, jemný“. Toto je paradox:

Bůh je zticha, a přesto mluví

Když Bůh mluví „hlasem tichým, jemným“, má spíš možnost změnit naše srdce. Velká bouře na hoře Sinaji trhala skály, ale tiché Boží slovo může prolomit kamenná lidská srdce. Pro Elijáše samotného bylo náhlé ticho pravděpodobně děsivější než bouře a hromy. Hlasité a mocné Boží projevy byly Elijášovi známé. Boží ticho je zneklidňující, když je tak odlišné od toho, co Elijáš znal dříve.

Ticho nás uschopňuje k novému setkání s Bohem. V tichu může Boží slovo dosáhnout i skrytých koutů našeho srdce. V tichu dokazuje, že je „ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha.“ (Žid 4, 12) V tichu se přestáváme před Bohem skrývat a Kristovo světlo se nás může dotknout, uzdravit nás, a dokonce přetvořit to, za co se stydíme.

Ticho a láska

Kristus říká: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (J 15, 12) Abychom tato slova byli schopni přijmout a začít je uskutečňovat, potřebujeme ticho. Když jsme zneklidnění a nepokojní, máme tolik argumentů a důvodů neodpustit a prostě nemilovat. Ale pokud uklidníme a utišíme svou duši, tyto důvody začnou postrádat svůj smysl. Možná se někdy tichu vyhýbáme a dáváme přednost jakémukoli hluku, slovům a rozptýlení, protože vnitřní pokoj je riskantní: cítíme se v něm totiž prázdní a chudí, naše hořkost se ztrácí a tento pokoj nás vede k daru sebe sama. Naše srdce jsou v tichu a chudobě uchvácena Duchem svatým a naplněna bezpodmínečnou láskou. Ticho je pokorná, ale bezpečná cesta k lásce.

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article9926.html - 20 August 2019
Copyright © 2019 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France