bratr Alois 2009

Dopis z Keni

Od 26. do 30. listopadu 2008 se 7000 mladých lidí z celé Keni, z různých afrických zemí i z jiných světadílů shromáždilo v Nairobi. Do přípravy tohoto setkání – další etapy „pouti důvěry na zemi“, kterou pořádá komunita Taizé – se zapojilo 80 farností a farních sborů různých nairobských církví. Toto setkání chtělo přispět k vytváření bratrských vztahů a k překonání falešných předsudků, které přetrvávají kvůli nedostatku kontaktů mezi lidmi různých částí světa a kvůli bolestným kapitolám historie.
 
Malé skupinky bratří (fraternity) komunity Taizé jsou přítomny už 55 let na africkém kontinentu, kde sdílejí životy těch nejchudších. Bratři žili nejdřív v Alžírsku, pak v Pobřeží slonoviny, v Nigeru, ve Rwandě, v Keni, až se nakonec před šestnácti lety usadili v Senegalu, v jedné chudinské čtvrti Dakaru, jejíž obyvatelé jsou převážně muslimové.
 
Desmond Tutu, anglikánský emeritní arcibiskup jihoafrického Kapského města, napsal: „Afrika je světadíl, kde význam ukřižování a vzkříšení dosahuje největší hloubky. Dennodenně zde zakoušíme naléhavou potřebu budování důvěry a hledání cest smíření. Všichni jsme Boží děti a v Kristu není Rwanďan ani Konžan, není Burunďan ani Keňan, není Nigerijec ani Jihoafričan; všichni jsme jeden člověk v Kristu Ježíši. Vím, že Komunita Taizé přináší stejné poselství a je s námi solidární, když se ho snažíme uskutečňovat u nás v Jižní Africe, napříč celou Afrikou a všude na světě, kde je stále ještě třeba proměnit strach z cizince v přátelství, smíření a důvěru.“
 
Afričané neztrácejí ve zkouškách smysl pro důstojnost, což je zvlášť zřejmé u těch nejchudších. Životní nesnáze nevylučují radost, a když je situace vážná, neznamená to, že se přestane tančit. Mnozí odmítají propadnout beznaději, na prvním místě jsou to často ženy, které se s vynalézavostí a vytrvalostí starají o rodiny a zajišťují chod společnosti.
Mnozí i tváří v tvář svárům, které rozdělují kontinent, odvážně hledají cesty smíření a pokoje. Křesťané se přitom mohou držet této naděje: křest v Kristu je svazek, který je silnější než jakákoli rozdělení. Někteří afričtí křesťané za věrnost tomuto přesvědčení položili život.
Tento Dopis z Keni, který napsal bratr Alois pro rok 2009, byl zveřejněn během evropského setkání mladých v Bruselu na konci prosince 2008.

Na celém světě dochází k překotným změnám společnosti a lidského jednání. Nevídané možnosti dalšího rozvoje jsou provázeny vratkostí systémů a narůstajícími obavami z toho, co přinese budoucnost. [1]

Technický a ekonomický pokrok půjde ruku v ruce s větší lidskostí jen tehdy, když se budeme tázat po hlubším smyslu existence. Únava a zmatek mnohých vyvolávají potřebu ptát se, z jakého zdroje čerpáme život.

Již mnoho století před Kristem na takový zdroj upozornil prorok Izajáš: „Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ [2]

Těch, kdo nemohou tento pramen najít, je dnes více než dřív. Boží jméno je zatíženo mnoha nedorozuměními, nebo dokonce docela zapomenuto. Je tu nějaká spojitost mezi mizející vírou a ztrátou chuti do života?

Jak odstranit z pramene nánosy písku? Kdo otevírá své nitro Boží přítomnosti, může začít čerpat naději a radost.

Pramen znovu vytryskne a naše existence dostane smysl. Budeme schopni nést zodpovědnost za svůj život; přijímat ho a následně dávat jako dar těm, kteří nám byli svěřeni.

I kdybychom měli jen malou víru, nastane zvrat – přestaneme se zabývat především sami sebou. A jestliže Bohu otevřeme dveře svého vlastního srdce, připravíme mu cestu i do mnoha dalších srdcí.

Nést zodpovědnost za svůj život

Ano, Bůh je přítomen v každém člověku, ať věřícím nebo nevěřícím. Bible krásným, poetickým jazykem hned od první strany líčí, jak Bůh vdechl člověku dar života. [3]

Ježíš žil náš život, a tak ukázal nekonečnou lásku, kterou má Bůh k nám. Tím, že se vydal se do krajnosti, Boží radost z člověka pronikla až na samé dno naší lidské přirozenosti. [4] A od Kristova vzkříšení už nemůžeme nad světem ani nad sebou zoufat.

Navždy nám byl darován Boží dech, Duch svatý, [5] který přebývá v našich srdcích a říká „ano“ tomu, co jsme. Nikdy nám nemohou zevšednět tato slova proroka Izajáše: „Jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe.“ [6]

A tak dejme svůj souhlas tomu, co jsme – nebo nejsme. Vezměme na sebe zodpovědnost i za všechno to, co jsme si nevybrali, a co je přesto součástí našeho života. [7] Odvažme se tvořit i z toho, co není dokonalé, a dojdeme ke svobodě. A i když jsme obtíženi břemeny, budeme přijímat svůj život jako dar a každý den jako dnešek s Bohem. [8]

Abychom už nežili sami sobě

Bůh je v nás, ale také nás předchází. [9] Bere nás, jací jsme, ale i vede, abychom už nežili jen sami sobě. Občas přichází a otřese naší existencí, zpřevrací naše plány a záměry. [10] Ježíšův život nám pomáhá přij­mout tuto perspektivu.

Ježíš se nechal vést Duchem svatým. Nepřestával se odvolávat na neviditelnou přítomnost Boha, svého Otce. V tom byla podstata jeho svobody až k darování života. Vztah s Bohem a svoboda nebyly u Ježíše nikdy v protikladu, ale navzájem se posilovaly. [11]

V každém z nás je touha po absolutnu. Dychtíme po něm celým svým bytím – tělem, duší, myslí. Každý člověk, od nemluvněte až po starce, prahne po lásce. Je to žízeň, kterou ani nejdůvěrnější lidský vztah nemůže zcela uhasit.

Tyto tužby často pociťujeme jako nedostatek nebo prázdnotu a mohou působit v duši zmatek. Rozhodně však nejsou něčím výjimečným – jsou nedílnou součástí našeho lidství, darem, ve kterém je již skryto Boží volání, abychom se otevřeli.

Každý se může zamyslet jak právě teď ve svém životě vykročit ze sebe. Nemusíme nutně dělat víc: Jsme povoláni k tomu, abychom víc milovali. Pozornost k bližnímu si vyžaduje celou naši bytost. A tak neztrácejme ani minutu. Rozhodnutí pro lásku je na každém z nás.

Musíme udělat to málo, co můžeme

Pomáhejme si navzájem v prohlubování víry

Příliš mnoho mladých lidí se cítí ve svém vnitřním životě osamoceno. Přesto již dva nebo tři si mohou pomáhat; například tím, že se budou scházet a společně modlit, a to i s těmi, kteří se považují za lidi spíš pochybující než věřící. [12]

Takové společenství nachází velkou oporu, je-li součástí místní církve, [13] té komunity komunit, kde se setkávají všechny generace a kde si jedni druhé nevybírají. Církev je Boží rodina. Je to společenství, které nás vyvádí z izolace. Zde jsme přijímáni, zde se obnovuje Boží „ano“ naší existenci, zde nacházíme nepostradatelnou Boží útěchu. [14]

Kdyby tak místní církve a společenství mladých lidí byly především místem dobroty srdce a důvěry, místem vlídného přijetí a pozornosti vůči těm nejslabším!

Překonávejme bariéry dělící naše společnosti

Pokud se chceme podílet na vytváření větší jednoty v lidské rodině, není třeba, abychom se začali dívat na svět takříkajíc odzdola? [15] Takový pohled vyžaduje velkou životní jednoduchost.

Komunikační prostředky jsou stále dokonalejší, ale společnosti nadále zůstávají roztříštěné. Stále se zvyšuje riziko vzájemné lhostejnosti. Překonávejme bariéry dělící naše společnosti! Vydejme se k těm, kteří trpí, navštěvujme odstrkované a ty, kterým se ubližuje, pamatujme na přistěhovalce, kteří žijí vedle nás, ale přitom často tak daleko od nás! [16] Kde přibývá utrpení, mohou přibývat i konkrétní projekty pomoci, které jsou znameními naděje.

Musíme získat potřebné znalosti a dovednosti, abychom mohli čelit nespravedlnosti a hrozícím konfliktům a abychom dokázali podpořit spravedlivé rozdělení materiálních prostředků. Vytrvalost ve studiu nebo v profesionální formaci může být v tomto smyslu také službou druhým.

Některé skandální situace bídy a nespravedlnosti přímo bijí do očí. Existují však formy chudoby, které nejsou tak viditelné. Jednou z nich je samota. [17]

Předsudky a nedorozumění předávané někdy z generace na generaci mohou vést až k fyzickému násilí. Existují však i zdánlivě neškodné, ale ve skutečnosti ničivé a ponižující formy násilí. Jednou z nich je výsměch. [18]

Kdekoliv žijeme, snažme se, ať už sami nebo společně s ostatními hledat způsoby jak ulehčovat utrpení druhých lidí. Objevíme tak Kristovu přítomnost na zcela nečekaných místech a situacích. On, Zmrtvýchvstalý, je blízko; je zde, uprostřed lidí. Předchází nás na cestách milosrdenství. A skrze Ducha svatého již obnovuje tvář země.

[1V mnoha zemích se navzdory světovému hospodářskému růstu a příslibu rozvoje nadále zvětšují chudinské čtvrti a (obzvlášť u mladých lidí) roste nezaměstnanost. V Africe je prudký technický pokrok spojen s rizikem, že lidé ztratí smysl pro přirozený vývoj a postupné zrání, který je nesmírně plodným prvkem jejich kultury. Navíc se oslabuje solidarita mezi členy rodin a etnických skupin. Jak tuto hodnotu oživit? A jak jí dát nový rozměr přesahující hranice rodiny a etnické skupiny, aby se snížila emigrace mladých lidí, kteří – často vedeni iluzí – hledají štěstí v bohatších zemích?

[2Izajáš 40, 31. Z těchto dávných textů můžeme vyčíst, že únava není ničím novým: „Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud.“ (Iz 49, 4) Nebo: „Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají.“ (Iz 40, 30) Prorok však křísí naději: „Hospodin, Bůh věčný, dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.“ (Iz 40, 28 – 29)

[3Je pravda, že se setkáváme s mnoha překážkami, které mohou začít život dusit: různé druhy nespravedlnosti, násilí kolem nás a v nás, soupeření, naše chyby, strach nebo uzavřenost k tomu, co je jiné, ztráta sebedůvěry…

[4V některých oblastech Afriky, například u masajských křesťanů, je Kristus vnímán jako starší bratr. Je to pojetí blízké starokřesťanské tradici: Kristus je „prvorozený mezi mnoha bratřími“ (Římanům 8, 29). Ježíš svou smrtí a svým vzkříšením dává rodinné a etnické solidaritě transcendentní rozměr (Viz Koloským 1, 18 – 20).

[5„Dech“ a „duch“ jsou v biblických jazycích označovány stejným výrazem. Proroci ohlašovali, že skrze Ducha svatého bude přebývat v člověku sám Bůh (Ezechiel 36, 26 – 27). Skrze Kristův příchod, skrze jeho smrt a zmrtvýchvstání je Duch svatý udělen „v plnosti “ (Jan 3, 34). Od té chvíle dech Boží nepřetržitě působí v lidstvu, aby jednoho dne dosáhlo jednoty v Kristu.

[6Izajáš 62, 1 – 5

[7Přijímat danou realitu rozhodně neznamená, že si necháme všechno líbit nebo že budeme dění kolem nás pasivně sledovat. Nezřídka můžeme být vedeni k tomu, abychom čelili nespravedlnosti a pozvedli proti ní svůj hlas.

[8Žít dnešek s Bohem je název jedné z prvních knih bratra Rogera (vydané v r. 1958). Bratr Roger byl hluboce přesvědčen, že věřící mají žít naplno v současné společnosti, místo aby se utíkali k nostalgii minulých dob nebo snění o iluzivní budoucnosti. Jedině v přítomném okamžiku se můžeme setkat s Bohem a žít z něho.

[9Ve čtvrtém století napsal jeden africký křesťan, svatý Augustin, tuto modlitbu: „Tys mi byl bližší, než mé vlastní nitro, a vysoko nade vším, co je ve mně.“ (Vyznání Kniha III, 6,11)

[10„Mé úmysly nejsou úmysly vaše,“ praví Hospodin (Izajáš 55, 8) Také Maria se nechala vést k vykročení ze sebe – až k nepochopitelné smrti svého syna, aniž by přestala věřit, že Bůh zůstane věrný příslibu života.

[11Během biskupského synodu v Římě v říjnu 2008 bruselský arcibiskup kardinál Danneels prohlásil: „Moc slova v sobě zahrnuje svobodu odpovědi posluchače. Právě v tom je síla vlastní Božímu slovu; svobodu posluchače neruší, nýbrž zakládá.“

[12Ježíš řekl: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Matouš 18, 20)

[13První křesťané „vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.“ (Skutky 2, 42) V Africe stejně jako v Latinské Americe a v některých asijských zemích se křesťané shromažďují nejenom v rámci farností, ale i čtvrtí a vesnic v malých církevních společenstvích. Modlí se spolu a vzájemně se podporují. Jsou to místa, kde lidská dobrota a osobní nasazení všech přispívají k tomu, aby se z církve stávalo opravdové společenství.

[14V Africe je často církev vnímána jako Boží rodina a Bůh jako matka, která utěšuje. Už prorok Izajáš napsal „Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.“ (Izajáš 66, 13) Viz též Izajáš 49, 13 – 15. Takovýto pohled na církev nás nutí, abychom hledali její jednotu. Nelze pasivně rezignovat na skutečnost, že Boží rodina zůstává rozdělena na mnohé denominace.

[15Německý teolog Dietrich Bonhoeffer pocházel ze spíš bohatších kruhů. Jeho aktivity během druhé světové války jej však uvrhly nejdřív do chudoby, poté do vězení a nakonec vedly až k jeho smrti. V roce 1943 napsal: „Jedná se o nedocenitelnou zkušenost, že jsem se naučil dívat na významné světové události odzdola, z perspektivy odstrčených, podezřelých, týraných, bezmocných, utlačovaných a odvržených, prostě očima těch, kteří trpí.“

[16Naštěstí se dnes vynakládá velké úsilí k záchraně ohrožených kultur. Nelze však zapomínat, že žádná kulturní tradice se nerozvíjí v uzavřeném prostoru. V době globalizace je míšení kultur pro naše společnosti nejen nevyhnutelné, ale i přínosné.

[17Jedno keňské přísloví praví: „Není člověka, ze kterého by se nemohl stát sirotek.“

[18Bratr Roger napsal v La Règle de Taizé (Řehole Taizé, 1954): „Posměch, tento jed pro život společenství, je zbabělý, protože slouží k tomu, aby byly vyřčeny takzvané pravdy, které nejsme schopni říct z očí do očí. Je zákeřný, protože před ostatními ničí osobnost bratra, který se stal jeho terčem.“

Dopis z Keni si můžete stáhnout ve formátu Adobe Acrobat v podobě v jaké byl publikován ve zvláštním čísle Dopisu z Taizé 2009:

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article7871.html - 16 September 2019
Copyright © 2019 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France