Proč zemřel bratr Roger

V mnoha dopisech, které jsme před rokem dostali, byla smrt bratra Rogera přirovnávána k té, jakou zemřeli Martin Luther King, biskup Romero nebo Gándhí. Nicméně nelze popřít, že je zde jeden rozdíl. Výše jmenovaným byla společná angažovanost v boji politického a ideologického rázu a zabili je protivníci, kteří nemohli snést jejich přesvědčení a vliv.

Někdo namítne, že hledat vysvětlení vraždy bratra Rogera je zbytečné. Vždyť zlo vždy každému vysvětlení uniká. Jeden starozákonní spravedlivý o sobě říká, že je nenáviděn „bez důvodu“ a svatý Jan vkládá stejné tvrzení do úst Ježíšových: „Nenáviděli mě bez příčiny.“

A přece; na bratru Rogerovi, v jehož blízkosti jsem žil, mě vždy udivoval jeden aspekt jeho osobnosti, jež by snad mohl objasnit, proč se stal terčem útoku. Bratr Roger byl člověk nevinný. Nikoliv proto, že by v sobě neměl žádnou chybu. Nevinný člověk je někdo, pro koho jsou zjevné a samozřejmé věci, které pro ostatní tak zjevné a samozřejmé nejsou. Pro nevinného je pravda evidentní. Nezávisí na úvahách. Takový člověk ji takříkajíc „vidí“ a je pro něj těžké si uvědomovat, že druzí se k ní dostávají mnohem pracněji. To, co říká, je pro něj jednoduché a jasné a diví se tomu, že druzí to tak nevnímají. Je snadné pochopit, že takový člověk je často bezbranný nebo se cítí zranitelný. Avšak jeho nevinnost většinou nemá nic společného s naivitou. Skutečnost pro něj pouze není tak zahalená jako pro druhé, „vidí skrz“.

Uvedu příklad jednoty křesťanů. Pro bratra Rogera bylo samozřejmé, že je-li tato jednota chtěná Kristem, měla by být uskutečnitelná bez meškání. Opačné argumenty, které mu byly předkládány, se mu musely zdát vykonstruované. Jednota křesťanů pro něj byla na prvním místě otázkou smíření. A v podstatě měl pravdu, protože my ostatní se ptáme příliš málo, zda jsme ochotni zaplatit za tuto jednotu odpovídající cenu. Copak smíření, které se nás nedotýká do morku kostí, si ještě zaslouží, aby se nazývalo smířením?

Říkalo se o něm, že neměl teologické myšlení. Neviděl však mnohem jasněji než ti, kteří toto tvrdili? Celá staletí měli křesťané potřebu ospravedlňovat svá rozdělení, uměle zvětšovali protiklady. Aniž by si to uvědomili, vstoupili do procesu rivality a evidentnost tohoto fenoménu jim unikla. Zkrátka „neviděli skrz“. Jednota se jim zdála nemožná.

Bratr Roger byl realista. Uvědomoval si, že některé věci, zvlášť z hlediska institucionálního, zůstanou neuskutečnitelné. Avšak nemohl se s tímto faktem pouze smířit. Jeho nevinnost mu dávala mimořádnou sílu přesvědčivosti, jakousi vlídnost, která se nikdy nevzdávala. Až do konce pro něj byla jednota křesťanů otázkou smíření. A smíření je krokem, který každý křesťan může udělat. Kdyby jej všichni skutečně udělali, jednota by byla na dosah.

Tento přístup bratra Rogera byl zřetelný i v jiné oblasti, v níž bylo možné vidět ještě lépe jeho osobnost s tím, co v sobě měla radikálního: cokoliv, co by mohlo zpochybnit Boží lásku, pro něj bylo nesnesitelné. Zde se dotýkáme onoho bezprostředního chápání věcí Božích. Ne snad, že by o nich nechtěl přemýšlet, ale cítil v sobě velmi silně, že jistý rádoby náležitý způsob mluvení – např. o Boží lásce – ve skutečnosti zatemňuje to, co prostý člověk od této lásky čeká.

Ve stejném světle je třeba se dívat i na to, jak bratr Roger trval na fundamentální dobrotě lidské bytosti. Nedělal si iluze o zlu. Od přirozenosti byl spíše zranitelný. Avšak měl jistotu, že je-li Bůh láska a odpouští, odmítá se ke zlu vracet. Každé skutečné odpuštění probouzí pravou podstatu lidského srdce, tzn. jeho dobrotu.

Paul Ricœur silně vnímal u bratra Rogera tento důraz na dobrotu a při jedné návštěvě Taizé nám řekl, že právě v tom spatřuje smysl náboženství: „V osvobození jádra dobra v lidské bytosti, v hledání dobra tam, kde je zcela skryto.“ V minulosti se jistý způsob hlásání křesťanské morálky bez přestání zaobíral lidskou přirozeností, jakožto tím, co je od základu zkažené. Tento postoj chtěl garantovat, že odpuštění je zcela nezasloužené a zadarmo. Výsledkem však bylo, že mnoho lidí se víře vzdálilo; slyšeli sice mluvit o lásce, avšak zároveň měli pocit, že tato láska má mnohé rezervy a že ohlašované odpuštění není totální.

To nejcennější z odkazu bratra Rogera se nachází možná právě zde: v onom citu pro lásku a odpuštění, tyto dvě pro něj evidentní skutečnosti chápané s bezprostředností, která nám mnohdy unikala. V této oblasti byl skutečně člověkem nevinným, vždy prostým a bezbranným, čtoucím v srdci druhých, schopným neobyčejné důvěry. Jeho krásný pohled to vyjadřoval. A proč se cítil tak dobře v blízkosti dětí? Zřejmě proto, že děti věci prožívají se stejnou bezprostředností; nemohou se chránit a nemohou věřit tomu, co je složité; jdou rovnou za tím, co se dotýká jejich srdce.

Bratr Roger nebyl nikdy zcela prost pochybnosti. Proto měl tak rád slova: „Nedovol, aby ke mně promlouvaly mé temnoty!“ Neboť temnoty byly našeptáváním pochybnosti. Avšak tato pochybnost se nijak nedotýkala samozřejmosti, s jakou pociťoval Boží lásku. Dokonce se snad právě tato pochybnost dožadovala jazyka, který neponechává žádný prostor dvojznačnosti. Samozřejmost, o níž mluvím, se nesituovala v rovině intelektuální, nýbrž hlouběji, v oblasti srdce. A jako všechno, co nemůže být ochráněno ráznými úsudky anebo neotřesitelnými jistotami, tato samozřejmost byla nutně křehká.

V evangeliích je Ježíšova prostota něčím, co obtěžuje. Někteří posluchači se cítili být ohroženi ve svých jistotách. Jako kdyby to, o čem uvažovali ve svém srdci, bylo odhaleno. Jasná Ježíšova řeč a jeho schopnost číst v srdcích je ohrožovala. Ten, kdo se nenechá zavléct do sporů, se někomu začne jevit jako nebezpečný. Takový člověk fascinuje, ale fascinace se může snadno proměnit v nepřátelský postoj.

Bratr Roger jistě fascinoval svou nevinností, svou bezprostřední vnímavostí, svým pohledem. A myslím si, že v očích některých lidí viděl, že fascinace se může proměnit v nedůvěru nebo v agresivitu. Pro někoho, kdo v sobě nosí neřešitelné konflikty, se tato nevinnost mohla stát nesnesitelnou. Pak nestačilo napadnout tuto nevinnost, bylo třeba ji odstranit. Doktor Bernard de Senarclens napsal: „Je-li světlo příliš silné – a myslím si že to, které vyzařovalo z bratra Rogera, mohlo oslňovat – není vždy snadné jej snášet. A tak nezbývá než zhasit tento zdroj světla tak, že jej odstraníme.“

Tuto úvahu jsem chtěl napsat proto, abych vyzdvihl jeden aspekt jednoty života bratra Rogera. Jeho smrt tajemně zpečetila to, čím vždycky byl. Nezemřel kvůli něčemu, co obhajoval, ale kvůli tomu, čím byl.

(Bratr François z Taizé)

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article3829.html - 24 February 2020
Copyright © 2020 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France