Bratr Alois 2019

Nezapomínejme na pohostinnost!

Nezapomínejte na pohostinnost – s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. (Žd 13, 2)

Pouť důvěry, nepřetržitý sled setkání mladých, která začala v Taizé před několika desetiletími, dnes pokračuje na všech světadílech.

Při všech těchto setkáních je pohostinnost jedním z nejvýznamnějších zážitků, a to jak pro účastníky, tak pro ty, kdo je přijímají.

Jakou hodnotu pohostinnost má, jsme mohli zakusit minulý srpen v Hongkongu během setkání mladých z asijských i dalších zemí, včetně těch, mezi nimiž propukl konflikt nebo které jsou stále poznamenány ranami minulosti, které se ještě musejí zahojit.

Z různých provincií pevninské Číny dorazilo sedm set účastníků. Přítomnost mladých lidí z tolika zemí i přijetí, které se jim dostalo ze strany hongkongských rodin, byly znamením naděje.

Mladí asijští křesťané tvoří často jen nepočetnou menšinu ve společnostech, které procházejí překotnými změnami. Snaží se čerpat sílu z víry v Krista a z toho, že žijí bratrské společenství v církvi.

Na evropském setkání v Madridu i během celého roku 2019, v Taizé, Bejrútu, Kapském Městě i jinde, se budeme hlouběji zamýšlet nad různými aspekty pohostinnosti.

Následující podněty jsou zasazeny ve víře a zvou křesťany, aby v Bohu objevovali pramen pohostinnosti. To nás vede k otázce, jakou představu jsme si o Bohu vytvořili. Bůh nikdy nikoho nevylučuje, ale přijímá každého.

Já a mí bratři jsme zpozorovali, že zkušenost pohostinnosti nezahrnuje pouze křesťany z různých církví, ale i věřící z jiných náboženství a nevěřící.

Budeme mít odvahu uprostřed současných těžkostí, kdy se zdá, že nedůvěra získává na síle, abychom všichni společně žili pohostinný život a umožnili tak růst důvěře?


První podnět: Objevme v Bohu pramen pohostinnosti

Od počátku věků ve světě tajemně působí Bůh. Právě to je ústřední přesvědčení v poetických příbězích o stvoření, které jsou zapsány na samém začátku Bible. Bůh hledí na to, co povolal k existenci, a žehná tomu: vidí, jak je veškeré stvoření dobré. Bůh hluboce miluje celý svět.

Někdy toho o Bohu chápeme velmi málo, ale můžeme pokračovat v důvěře, že si přeje naše štěstí a všechny nás bezpodmínečně přijímá. On sám je pramenem pohostinnosti.

A co víc, v Kristu zašel tak daleko, že se stal jedním z nás, aby lidstvo přitáhl k sobě a přijal nás. Tato pohostinnost, kterou nám Bůh projevuje, se nás dotýká v hloubi duše: přesahuje a překonává všechny lidské hranice.

• Ovládá nás tváří v tvář nebezpečím, kterým čelí dnešní svět, sklíčenost? Chceme-li udržet naději naživu, cvičme se v žasnutí, dívejme se kolem sebe očima, které rozpoznávají, co je hodno obdivu.

• Čtěme Bibli, sami nebo s dalšími lidmi, počínaje evangelii, která vyprávějí příběh o Ježíšově životě. Nebudeme možná všemu hned rozumět, někdy budeme muset zjistit víc. Když budeme společně přistupovat k Bibli jako k prameni živé vody, pomůže nám to, aby rostla naše důvěra v Boha.

Syn, který opustil domov, vstal a šel zpět k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. (Lk 15, 20)

  • Co mi toto podobenství, které čteme v Lukášově evangeliu (Lk 15, 11–32), říká o Boží pohostinnosti?

Druhý podnět: Buďme pozorní k přítomnosti Krista ve svém životě

Bůh nám nabízí pohostinnost, ale teprve tím, že na jeho volání svobodně odpovíme, se tvoří skutečné společenství s ním.

V Ježíši poznáváme, že Bůh je láska: nabízí nám přátelství. Kristus pokorně stojí u našich dveří a klepe. Čeká jako žebrák a doufá, že se na oplátku dočká naší pohostinnosti. Když mu někdo otevře, vejde k němu.

V jednoduché modlitbě mu otvíráme srdce. A pak, i když stěží pociťujeme jeho přítomnost, Kristus přichází, aby si v nás učinil příbytek.

• Třeba jen krátká modlitba v kostele, vyhrazení si času večer nebo ráno s jediným cílem: svěřit Bohu svůj den – to vše nás v průběhu času vnitřně utváří. Když si připomínáme Kristovu přítomnost, zbavuje nás to také strachu – strachu z ostatních, strachu z toho, že nejsme dost dobří, starostí z nejisté budoucnosti.

• Když nemáme moc času, mluvme s Kristem jen několika slovy, povzdechem: o sobě i o ostatních lidech – těch, kdo jsou v naší blízkosti i kdo jsou daleko od nás. Povězme mu, co nás zaneprázdňuje a čemu ne vždy rozumíme. Také několik slov z Bible s námi může zůstat po celý den.

Vzkříšený Kristus řekl: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj 3, 20)

  • Co mi pomáhá zaslechnout Krista? Co pro mě znamená „otevřít mu“?

Třetí podnět: Přijímejme svoje dary i omezení

Bůh nás přijímá celé, se vším, co v nás je, a i my se můžeme přijímat takoví, jací jsme. V tom začíná cesta k uzdravení, které všichni tak potřebujeme.
Vzdávejme Bohu díky za své dary. Přijímejme také to, co je v nás křehké, jako bránu, kterou k nám vchází Bůh. On si přeje, abychom byli pohostinní a laskaví především sami k sobě. To nás povede dál a pomůže nám změnit svůj život.
Přijetí vlastních omezení nevyvolává tváří v tvář nespravedlnosti, násilí a vykořisťování ostatních lidí pasivitu. Naopak, jejich přijetí nám může dát sílu se smířeným srdcem bojovat.
Duch svatý, oheň skrytý v našem nejhlubším nitru, v nás i kolem nás postupně přetváří všechno, co odporuje životu.

• Najděme si někoho, komu můžeme důvěřovat, kdo nám bude s laskavostí naslouchat a pomůže nám růst v životě i ve víře, abychom tak mohli objevovat svoje dary a přijmout omezení.

• Vytvořme v modlitbě prostor pro chválu. Ona spojuje náš život. Společná zpívaná modlitba je nenahraditelná a i po skončení nadále rezonuje v srdci.

„Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11, 28-30)

  • O jakém břemenu a odpočinutí Ježíš mluví? Co se od něj můžu naučit?

Čtvrtý podnět: Najděme si v církvi přátelské místo

Abychom mohli sdílet důvěru v Boha s ostatními, potřebujeme místa, kde nenajdeme pouze pár starých známých přátel, ale kde se přátelství šíří i k těm, kdo se od nás liší.

Farnosti, sbory a další místní společenství jsou povolány k tomu, aby spojovaly různé generace a lidi z rozmanitých sociálních a kulturních prostředí. Je v nich poklad přátelství, který je často příliš dobře ukrytý, než aby mohl nést ovoce.

Kéž by každé místní křesťanské společenství bylo jako laskavá pohostinná rodina, kde můžeme být sami sebou i s pochybnostmi, které máme, aniž bychom se museli bát, že nás někdo bude odsuzovat...

Církev je všude tam, kde vane dech Ducha svatého, všude tam, kde působí Kristovo přátelství. V některých státech jižní polokoule se malá základní křesťanská společenství někdy dalekosáhle angažují pro druhé, ve své vesnici nebo okolí. Mohla by se stát inspirací i v dalších zemích?

• Scházejme se pravidelně ve skupinkách k modlitbě a sdílení, ale přispívejme také k životu širšího křesťanského společenství, které je v našem městě či vesnici. Mohla by naše skupinka zaměřit pozornost například i k těm, kteří přicházejí na nedělní bohoslužbu, ale nikoho zde neznají?
• Kristus chce shromáždit do jednoho společenství všechny ty, kdo ho milují a následují ho, bez ohledu na příslušnost ke konkrétní církvi. Sdílená pohostinnost je cestou k jednotě. Zvěme ještě častěji, než jak je tomu teď, lidi z našeho okolí, kteří vyjadřují víru odlišným způsobem než my, aby se s námi modlili.

Na kříži těsně před tím, než zemřel, Ježíš spatřil svou matku a vedle ní učedníka, kterého miloval. Řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. (J 19, 25–27)

  • U paty kříže vznikla na Ježíšovo přání nová rodina. Jak můžeme takové bratrství žít dnes?

Pátý podnět: Prokazujme velkorysou pohostinnost

Boží pohostinnost k nám je výzva: přijímejme druhé; ne takové, jaké bychom je chtěli mít, ale takové, jací jsou. Nechme se jimi přijmout tak, jak chtějí oni, ne tak, jak chceme my.

• Staňme se ženami a muži přijetí, nacházejme si čas, abychom lidem naslouchali, pozvali je k svému stolu, setkávali se s těmi nejchudšími, abychom měli pro ty, se kterými se setkáváme, laskavá slova...

• Když čelíme velké výzvě, kterou představuje migrace, hledejme cesty, jak se pohostinnost může stát příležitostí nejen pro ty, kdo jsou přijímáni, ale i pro ty, kdo je přijímají. Nenahraditelná jsou osobní setkání – vyslechněme si třeba životní příběh migranta nebo uprchlíka. Setkání s lidmi, kteří pocházejí odjinud, nám pomůže lépe pochopit vlastní kořeny a prohloubit svou identitu.

• Starejme se o zemi. Tato podivuhodná planeta je náš společný domov. Zachovejme ji pohostinnou i pro budoucí generace. Přehodnoťme svůj životní styl a udělejme vše, co můžeme, abychom zastavili nerozvážné vyčerpávání zdrojů, bojujme proti nejrůznějším formám znečištění a snižování biodiverzity. Když budeme solidární se vším stvořením, objevíme radost, která z toho pramení.

Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 40)

Musíme pomáhat slabým, rozpomenout se na slova, která řekl sám Pán Ježíš: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.“ (Sk 20, 35)

  • Zažil/a jsem někdy, že jsem šťastný/á, když můžu někomu něco dát? Jsem si vědom/a toho, že i já potřebuju od ostatních něco dostat?


 [1]

[1Fotografie: Cédric Nisi

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article25500.html - 20 February 2020
Copyright © 2020 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France