Jak víte, v Gaze pokračují násilnosti. Bomby stále zabíjejí další a další lidi. Zasažena byla i moje rodina. Před kostelem Svaté rodiny, kde jsme se s Josém brali, byly zabity dvě ženy, Nahed a její dcera Sammar. Tento kostel byl útočištěm křesťanů odnepaměti a od 7. října byl i útočištěm mé rodiny. Musíme bojovat s nenávistí, snažit se najít naději a vydržet.

Někdy můžeme ztrácet sílu, ale povzbuzují nás zprávy, které dostáváme, a svědectví, která vydáváme. Láskyplné vzkazy, které posílají různí lidé, známí i neznámí, mě nesou, když ztrácím světlo. Moc mi to pomáhá, protože jsme spojeni, jsme v kontaktu. Například během civilního obřadu před památníkem lidských práv na památku Jacquese Hamela uspořádal starosta města Saint Étienne du Rouvray tryznu a meditaci za pokoj a mír v Palestině a Izraeli s ohledem na všechny civilní oběti masakrů.

Láska, která nese zraněné a křehké, dává novou sílu. Přemýšlím o ochrnutém, kterého nesli jeho přátelé a jejich víra. Modlitba je také způsob, jak se vzepřít, a to je pro mě důležité.

Ale jsem jenom člověk: když jsem se dozvěděla o vraždě dvou členů mé rodiny, přemohl mě vztek, křičela jsem a brečela... Když jsem se vzpamatovala, věděla jsem, že Bůh je tu s trpícími a zoufalými a že nás nese. Jeho láska toto utrpení utišuje. To se děje v mé modlitbě. Jsem o tom přesvědčena. On je s nimi se všemi.

V televizi vidíme destrukci Gazy, nikde skoro není vidět žádné obyvatelstvo, a přece občas zahlédneme drobná gesta vzájemné pomoci a solidarity. Například jeden Gazan, který před 7. říjnem zveřejňoval na internetu krátká videa o pěstování plodin, stále pokračuje a ukazuje, jak pěstovat bratrství. Celý jeho dům byl zničen, a proto se s rodinou uchýlil o několik kilometrů dál a žije ve stanu v uprchlickém táboře. Začal zde znovu pěstovat zeleninu, o kterou se dělí s těmi, kdo žijí v jeho okolí. Dokonce postavil pec, kde peče chléb. Když vidím tohoto muže a to, co dělá, dává mi to naději. Gaza stále žije!